Židovství
Krátký souhrn každého židovského svátku:
Oni nás chtěli pozabíjet, my jsme se nedali, dobrou chutˇ!

Židovství je nejstarší monoteistické náboženství. Zvěst Boha, Pána univerza, je určena jeho lidu, s nímž uzavřel smlouvu. Zároveň a v korelaci (Leo Baeck) platí Boží oslovení lidstvu na celé zemi. Jeho zjevení je zachyceno v knihách Tóry, jejíž znění je nezměnitelně platné. Výklad těchto pevně daných textů byl od počátku předmětem intenzívní diskuse. Stanoviska rabínské teologie do detailů postihují oblasti lidského myšlení a života.

S oním neměnným textem zjevení koresponduje svoboda myšlení. Proto nikdy nemohlo a nemůže existovat vyznání či učení židovství. Hojně uznávané věroučné články učence Maimonida (1135-1204), pocházejícího ze Španělska, zůstaly vždy články jednotlivce a v žádném smyslu se nestaly vyznáním židovství. V rozmanitosti židovského myšlení se utvořily čtyři hlavní, dnes na mnoha místech zastoupené proudy: ortodoxní Židé, konzervativní Židé, liberální popř. reformní Židé a rekonstrukcionisti. V oblastech s menšími židovskými obcemi proudy spolupracují. V otázkách rituálních řádů docházejí k dohodám, jež umožňují život společenství, zejména společné bohoslužby, stejně jako individuálně odlišnou zbožnost podle vlastní orientace.

Bez ohledu na sekularizační tendence, působící také v židovských obcích, mají svátky židovského náboženského roku stmelující účinek, který se promítá do návštěvy svátečních bohoslužeb. Rituálním oslavám svátků odpovídají jako v jiných náboženstvích společenské a rodinné formy slavení. Zvláštností je, že oslava v rodinném kruhu má význam zejména potud, pokud různé generace a všichni členové rodiny přispívají k náboženské interpretaci v průběhu svátku.


Náboženský rok v židovství
Židovský rok se řídí podle fází měsíce. Aby se srovnal se slunečním rokem gregoriánského kalendáře, vkládá se přestupný měsíc (adar). Někdy je nutné vložit druhý přestupný měsíc, takže vedle adaru I je připojen adar II. Židovské svátky se pak opakují podobně jako v křesťanském kalendáři (viz kapitola Křesťanství) vždy ve stejnou roční dobu - ovšem jinak než v roce islámském (viz kapitola Islám) či hinduistickém (viz kapitola Hinduismus).

Židovský rok je rozdělen do 12 měsíců po 29 popř. 30 dnech. Začíná Novým rokem (Roš ha-šana) 1. tišri a končí 29. dnem měsíce elul. Židovský rok začíná prvním měsícem tišri vždy v prvních dnech září podle gregoriánského kalendáře, který vychází z reformy dřívějšího kalendáře juliánského. Letopočet je rovněž odlišný; židovský kalendář začíná od stvoření. Rok 1990 byl podle něj rok 5750/5751 po stvoření. Rok 2000 podle gregoriánského letopočtu, který mimochodem převzaly i Spojené národy, je rok 5760/5761 po stvoření. Abychom získaly platný židovský letopočet, je třeba přičíst 3760 k většinově platnému letopočtu. Naopak odečtením 3760 od židovského letopočtu dojdeme k letopočtu podle gregoriánského kalendáře.

Svátkům židovského roku dávají ráz dva důležité momenty zkušenosti. Ty jsou ve smyslu náboženské tradice výrazem Božího vedení, které Bůh poskytuje lidem. V souvislosti s oběma adresáty božské zvěsti v Tóře, lidem Izraele a celým lidstvem, jde jednak o zkušenosti v židovských dějinách, jednak o zkušenosti lidí s přírodním stvořením v rytmu ročních období. Ke všem svátkům existují oddíly v Tóře jakož i z nich odvozené formuláře pro zásadně důležité oslavy v rodině a pro bohoslužebné pořádky, jež zakládají širší společenství.

Koloběh svátků v židovském roce je začleněn do týdenního řádu šabatu, který určuje celý rok. Ke každému šabatu je přiřazen vlastní týdenní oddíl z Tóry. Vedle předčítání při synagogální bohoslužbě je v mnohých případech předmětem individuálního rozvažování a rozjímání v rodině. Jako je celý řád šabatu, který začíná při setmění v pátek večer a končí v sobotu večer, vztažen na stvoření, tak je také každý šabat "svátkem stvoření", ovšem pokaždé s vlastní, nezaměnitelnou tématikou.

První měsíc náboženského roku provází celá řada obzvláště důležitých svátků. Vyjadřují vázanost na božské přikázání a radost ze zaslíbení, pocházejícího z přikázání, jakož i odpovědnost individuálního života a života společenství před Bohem, ale i naplnění Božího záměru se stvořením a dík za dary ze stvoření získané. V židovském roce existuje následující cyklus svátků:

Roš ha-šana

Novoroční slavnost (1.tišri)

Jom kipur

Den smíření (10. tišri)

Sukot

Slavnost stánků (dožínky, 15./16. tišri)

Simchat Tóra

Svátek radosti z Tóry (23. tišri)

Chanuka

Svátek větel(sv.posvěcení chrámu,25.kislev-1.tevet)

Tu be'švat

Novoroční slavnost stromů (15. švat)

Purim

Svátek losů (Ester, 14. adar II)

Pesach

Svátek nekvašených chlebů (Exodus, 15.-22.nisan)

Lag ba'omer

Vzpomínka na povstání (33.den"počítání omeru",18.ijar)

Šavu'ot

Sv.týdnů (50.den po Pesachu,pentekoste=letnice,6./7.sivan)

Tiš'a be'av

Zničení druhého chrámu (9./10.av)

Bližší pohled na obřady jednotlivých svátků (viz následující oddíl) poskytne vhled do úzkých souvislostí mezi svátky v rámci židovského roku. Přípravná období pro jednotlivce a synagogální obec před vlastními svátečními dny poukazují na svátky. Jsou konkretizací božského přikázání (Tóry), uskutečňovanou ve svátcích. Odpočinek od vší práce, půst a zdrženlivost jakož i konzumace jídel se symbolickým významem činí oslavu svátku vzpomínáním v pravém slova smyslu, zkušeností, která nezaměstnává jen myšlenky, ale týká se celého člověka.

Židovské svátky a jejich význam
      Roš ha-šana
V průběhu posledního měsíce v židovském roce, elulu, se myšlenky a modlitby věřících váží k cyklu nejdůležitějších svátků, který začíná svátkem Roš ha-šana. S ubíhajícím časem končícího roku zkoumají věřící všechno, co učinili a neučinili. Blížící se den stvoření světa je příležitostí, aby si v rodině, s přáteli a známými vyměnili lístky s přáním dobrého v nadcházejícím čase.
Taková přání si vyměňují také při synagogální bohoslužbě, dříve než se obec rozejde k rodinné slavnosti domů. V rámci svátečního jídla existuje zvyk jíst v medu omočená, sladká jablka, symbol očekávaných dobrých časů. Devět dní, které začínají svátkem Roš ha-šana, slouží zejména k rozjímání a zastavení se. Stará tradice říká, že od této chvíle až do konce Jom kipuru je otevřena nebeská kniha. V ní jsou zaznamenány dobré a zlé činy každého člověka. Dny zastavení slouží nejen zpětnému rozvažování, ale zároveň přípravě na božské určení budoucího údělu (viz níže Jom kipur). Tato myšlenka spojení minulosti a budoucnosti nachází výraz v kulatém pečivu (chala), které se váže k židovské novoroční slavnosti. Symbolizuje rytmus roku jako koloběhu.
Roš ha-šana patří ke svátkům, o nichž se troubí na šofar, naříznutý beraní roh. Hraje se na něj podobně jako na trumpetu, je však zapotřebí obzvláštní obratnosti. Troubení na šofar o svátku Roš ha-šana vyjadřuje hold Božímu království, dále tento obyčej upomíná na dobu praotců, zvláště Abrahama, a konečně na dar Tóry na Sínaji. Všechny tyto tradice vstupují do novoročního přání "lešana tova tikkatev": "kéž jsi zapsán pro dobrý rok", přání, které se vztahuje ke zmíněné nebeské knize soudu.
Židovská novoroční slavnost je tak četnými způsoby spojena s božským přikázáním, Tórou. Od dob novozákonních tradic, zvláště listů apoštola Pavla, který sám pochází z židovské tradice, je Tóra v křesťanských dokumentech ztotožňována se "zákonem" a často tak nabývá odmítavě negativního akcentu. Ale již pohled na první židovský svátek v ročním cyklu učí, že takové jednostranné vidění židovského náboženství není oprávněné. Určitá podobnost s devalvací islámu jako "náboženství zákona" (viz kapitola Islám) je zjevná. V souvislosti s Novým rokem Roš ha-šana je třeba nahlížet Tóru jako pozitivní, život tvořící a nesoucí, božský dar.
Poslední, tedy desátý den ze dní rozjímání, jež začínají novoroční slavností, je jedním z největších svátků v židovství: Jom kipur.

      Jom kipur
O tomto svátku, který se nazývá Jom ha-kipurim, den smíření, rozhoduje Bůh o údělu v příštím roce, a to nejen o tom, co bude přisouzeno jednotlivcům, nýbrž - podle tradice - také o údělu určeném všem národům a celému lidstvu. Před manifestovaným majestátem jediného Boha je u lidí na místě vážnost. Ta ovlivňuje obřady tohoto "velkého dne smíření", jak zní dlouho tradovaný překlad. Jde o to, že Bůh se usmiřuje: s jednotlivými lidmi, se svým vyvoleným lidem a jeho společenstvím v bohoslužbě a s celým lidstvem na jím stvořeném světě.
Obřad Jom kipuru se z velké části odehrává v synagoze. Půst, pro většinu členů obce celodenní, vyjadřuje zmíněnou vážnost. Děti se nepostí celý den, avšak také pro ně platí omezení, např. pozdější snídaně. Během bohoslužby v tento den se čtou dvě závažná místa z Písma: ustanovení dne smíření z Levitiku, 3. knihy Mojžíšovy, 16. kapitoly, a kniha Jonáš, svědectví o Boží nekončící touze po obrácení lidí.
Židé, i ti, kteří své zděděné náboženství praktikují málo, na Jom kipur zpravidla pečlivě dbají, jako vůbec na řadu důležitých svátků v měsíci tišri. Dříve než rodiny opustí dům, zapálí vysokou, nejméně 25 hodin hořící svíci, která má svítit po celý sváteční den. Také v synagoze se zapalují svíce. Pro obřady tohoto svátku jak v synagoze tak v domě je příznačná zamyšlenost, modlitby a požehnání.
Jako všechny židovské svátky začíná den smíření večer předchozího dne a končí se západem slunce. Velmi významné je zahájení modlitbou Kol nidre ("Všechny sliby"). Zpěvák ji přednáší třikrát, nejprve tiše, pak vždy hlasitěji. Důležitá je přítomnost celé obce, neboť jde o vzpomínku na zemřelé, rozvažování o vlastní smrti, vyznání hříchů, vzpomínku na mučedníky, poselství půstu a chvalozpěv před Bohem. Této plnosti významů odpovídá i to, že rodiče, dříve než jdou se svou rodinou do synagogy, proslovují nad svými dětmi brachu, kněžské požehnání. Od Boha vyprošené odpuštění a požehnání udělené v jeho jménu patří k sobě.
V centru ranní synagogální bohoslužby tohoto velkého svátku stojí čtení z Levitiku, 3. Mojžíšovy, 16. kapitoly. Oddíl pojednává o ustanovení dne smíření a o jeho liturgii v Chrámu. Ta se koncentruje na obrácení a smíření celého společenství Izraele, aby všichni jeho členové měli podíl na Božím smíření. Uprostřed textu se hovoří o symbolickém úkonu se dvěma kozly. Jeden z nich je losem určen k oběti před Bohem, zatímco druhý, na něhož byly vloženy všechny známé hříchy a přestupky lidu, je vyhnán k Azazelovi, démonu v poušti. Z tohoto rituálu pochází rčení o kozlu hříchů. V některých jednotlivých židovských obcí existuje tradice symbolicky vložit hříchy na kohouta, který je později zabit a připravuje se z něj polévka. Jedná se o převzetí obřadu s kozlem hříchů z Levitiku (viz výše). Tato stručně načrtnutá liturgie se váže k Chrámu. Zmíněná slavnost v synagoze užívá nových forem, přiměřených době po Chrámu (k jinému instruktivnímu příkladu vzpomínky na období Chrámu viz níže Chanuka).
Odpoledne o Jom kipuru se čte, jak jsme již zmínili, kniha Jonáš. Se západem slunce končí oslavy dne závěrečnou liturgií. Táhlý tón šofaru, dechového nástroje z beraního rohu (viz výše Roš ha-šana), doprovází uzavření schránky na Tóru ("archy"). Lidé si vymění přání dobrého do dalšího roku a rozejdou se do svých domů a bytů, aby po dlouhém půstu pojedli první jídlo. Jom kipur slaví židovské obce 10. tišri. Již večer 14. tišri začíná další svátek, Sukot.

      Sukot
Svátek stánků, který trvá od 14./15. do 22. tišri, má své jméno od symbolického biblického zvyku stavět po čas svátku stánky a strávit v nich určenou dobu. Jde o jeden ze tří dožínkových svátků v židovském kalendáři. Další dva jsou (původně) Pesach a Šavu’ot. Sukot pochází ze slavnosti žní ovoce a vína. To se také odráží v jeho obyčejích.
Stánek (suka) se staví buď z větví a několika tyčí v bytě nebo, kde je to možné, blíže přírodě - na zahradě. Zde se mají během svátku podávat jídla. Stánek lze také použít ke studiu či hraní. Při svátku hraje velmi důležitou roli společenství. Mnozí zvou nejen dobré přátele, nýbrž podle tradice také osamělé či chudé, aby se s nimi o svátku radovali. Při slavnosti v synagoze přichází ke slovu původ svátku, např. když s sebou lidé nosí kytice z palmových, myrtových a vrbových ratolestí a citrusových plodů.
Slovo Písma, z něhož se tyto tradice rozvinuly, stojí v Levitiku, 3. Mojžíšově, 23,42n: "Sedm dní budete bydlet ve stáncích; ... aby všechna vaše pokolení věděla, že jsem přechovával Izraelce ve stáncích, když jsem je vyvedl z egyptské země."
V diasporních obcích končí Sukot závěrečnou slavností Šmini aceret, "osmý den"; v Izraeli a v různých obcích mimo stát se tento den slaví Simchat Tóra.

      Simchat Tóra
Simchat Tóra je svátek radosti z Tóry. Za veselého zpěvu a tance jsou svátečně ozdobené svitky Tóry neseny synagogou, v Jeruzalémě i přes náměstí před západní zdí dřívějšího Chrámu. Svátek se slaví poté, co byla během roku celá Tóra, rozdělená do 45 oddílů, přečtena v synagoze. Požehnání nad Tórou smějí při této příležitosti proslovit také děti, které ještě nejsou bar micva popř. bat micva (viz tam).
Láska a veliká úcta k Tóře v židovských obcích se projevuje rozličnými způsoby. Je třeba zmínit skvostný vzhled již zmíněné archy, schránky na čelní straně synagogy, v níž se uchovávají svitky. Kromě toho patří k dokladům lásky a úcty ke svitkům Písma nádherné a drahocenné pláště, do nichž jsou svitky zahaleny, a zlatotepci a stříbrotepci zhotovené koruny a štíty nad těmito plášti: koruny, jak se sluší na vysokého vládce, a štít, jak vyznačoval velekněze chrámové služby na základě jeho čistoty a hodnosti. S takto uctívanými svitky Písma je třeba zacházet nejen důstojně, o čemž svědčí každá bohoslužba od otevření schránky až po její uzavření, nýbrž také šetrně. Ke sledování řádek při předčítání proto slouží ukazovátko (jad), aby se nikdo nemusel dotýkat drahocenného svitku. V obřadech svátku Simchat Tóra se všechny tyto způsoby odrážejí v nevázané vděčnosti, lásce a radosti. Zmíněný negativní ozvuk židovské zbožnosti jako náboženství zákona je tváří v tvář těmto fenoménům popřen.

      Chanuka
Osmidenní svátek světla začíná 25. kislevu a trvá do 2. tevetu. Připomíná znovuposvěcení Chrámu po vítězném povstání Judy Makabejského proti Antiochovi IV., který Chrám znesvětil tím, že v něm dal postavit modlu a v chrámovém okrsku nechal pobíhat prasata. Důraz tohoto svátku si zasluhuje pozornost: Neslaví se vítězství nad Antiochem, nýbrž posvěcení Chrámu. Tyto události kolem poloviny 2. století našeho letopočtu popisuje první (4,52-59) a druhá (10,1-8) kniha Makabejská. Zvyky o Chanuce navazují na zázračné rysy této tradice.
K posvěcení Chrámu bylo tehdy zapotřebí rituálně čistého (košer) oleje, jehož bylo velmi málo. Zbytek, který zůstal k dispozici, však zázračným způsobem vystačil po osm dní. Proto se o tomto svátku používá zvláštní svícen s osmi svícemi a svíce zvaná šamaš (pomocník či služebník). Tou se každý den svátku zapaluje zprava doleva další svíce. V době, kdy světla hoří, panuje odpočinek od práce a je třeba se vyhýbat sporům. Zapalování doprovází vždy recitace požehnání. Říká se, že Johann Hinrich Wichern, zakladatel Hrubého domu a evangelické "vnitřní misie" v Hamburgu, průkopník dnešní Diakonie, se seznámil se židovským zvykem chanukových světel a v návaznosti na něj zavedl do křesťanské tradice adventní věnec a adventní svíce.
Děti hrají o chanuce hru s kostkou, jejíž čtyři strany zdobí vždy jedno písmeno. Čteme-li je v souvislosti, vyplývá z nich věta "Stal se tam zázrak." Členové židovské obce jsou tak odmalička uváděni do tradic svátečního kalendáře.
Celkově je pro osm dní Chanuky příznačná radostnost a velká družnost. Domácí oslavu provázejí písně a hry. Lidé si dávají dárky, zvláště dětem. K připomínce zázraku s olejem se podává olejové pečivo. Micva (přikázání) klidu platí především ženám, protože to byla právě žena, Júdit, jež rituálně připraveným sýrem vyvolala u nepřátelského vojevůdce Holoferna takovou žízeň, že jej pak opilého mohla zabít a tak napomoci k přemožení utlačovatelů.
       Erik (c) 2003, Všechna práva vyhrazena!

___________ Site Index ________print________  CO TY NA TO?   vyjádřete se v sekci FORUM ! _____