Program islámu:
válka mezi civilizacemi
Tato válka začala již dávno: válka mezi dvěma civilizacemi, mezi civilizací založenou na Bibli a civilizací založenou na Koránu. To si nesmíme zastírat.

Nic takového jako fundamentalistický islám neexistuje
„Fundamentalismus“ je slovo vycházející ze základů křesťanství. Znamená víru držící se slova Bible. Fundamentální křesťanství neboli křesťanství podle Bible však neznamená chodit a zabíjet lidi. Nic takového jako fundamentalistický islám neexistuje. Existuje pouze islám – tečka. Jedinou otevřenou otázkou je interpretace Koránu.
Ukazuje se, že nejsnaživějšími vykladači islámu jsou politici západního světa. Znají ho lépe než všichni mluvčí v mešitách, než všichni ti, kdo uzavírají strašlivé přísahy proti všemu křesťanskému a židovskému. Západní politici ale vědí, že existuje islám dobrý a špatný. Vědí také, jak mezi nimi rozlišovat - až na to, že nikdo z nich nikdy nepřečetl ani jediné slovo arabsky.

Jazyk islámu
Nakonec je vše pokryto vrstvou politické korektnosti do té míry, že se ztrácí pravda. Mluvíme-li na Západě o islámu, pokoušíme se na něj často aplikovat náš jazyk a naše termíny. Mluvíme o islámu v pojmech demokracie a fundamentalismu, v pojmech parlamentarismu a všemi dalšími slovy z našeho slovníku. Jeden z mých profesorů, známý orientalista, však tvrdil, že dělat něco takového je jako hovořit o kriketu v baseballových pojmech. Nemůžeme pro jednu kulturu a civilizaci používat pojmy nějaké jiné. Pro popis islámu je třeba použít jazyku islámu.

Hnací síla islámu
Dovolte mi vysvětlit principy, jež jsou hnací silou islámského náboženství. Samozřejmě každý muslim musí uznávat fakt, že existuje pouze jeden Bůh. To však samo o sobě nestačí. Muslim musí také uznat, že Mohamed je jeho prorok. To jsou principy, bez jejichž uznání nemůže být nikdo muslimem. Islám je však zároveň civilizací. Je to náboženství, které utváří široký a unikátní právní systém, zavazující jednotlivce, společnost a národy detailními pravidly chování. Jste-li muslim, musíte se chovat podle pravidel islámu, která jsou zachycena v Koránu a která jsou velice odlišná od učení Bible.

Bible
Dovolte mi osvětlit ten rozdíl.
Bible je výtvorem ducha národa působícího po velmi dlouhou dobu. Jedna věc v Bibli je nesmírně důležitá. Je to myšlenka, že tato kniha ukazuje cestu ke spáse. Ta je možná v zásadě dvěma způsoby.
V židovství je to cesta spásy národa – ne národa, který pouze chce mít svůj stát, ale národa, který chce sloužit Bohu. To je hlavní myšlenka hebrejských textů.
Nový Zákon, jenž na hebrejské texty navázal, se posunul dále směrem k osobní spáse. Proto máme dva druhy spásy, které se čas od času prolínají.
Osobní spása znamená, že každý jednotlivec je sledován samotným Bohem a Jím veden díky Jeho slovu ke spáse. To je myšlenkou Bible, ať už mluvíme o Starém nebo Novém zákoně. Všechny zákony obsažené v Bibli až po ten nejnevýznamnější se ve skutečnosti od této ústřední ideje odvíjejí.
Další velmi důležitou myšlenkou v Bibli je skutečnost, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Spousta lidí samozřejmě biblická pravidla pořádně překroutila. Dějiny zažily mnoho masakrů ve jménu Boha a ve jménu Ježíše. Ale jako náboženství hovoří jak judaismus tak i křesťanství ve svých základech o oslavě obrazu Boha a naději ve spásu. To jsou dva základní principy.

Základ islámu
Teď se podívejme na esenci islámu. Islám se zrodil s představou, že by měl ovládnout svět.
Zatímco judaismus hovoří o národní spáse – zejména o celém konci příběhu, kdy se svět stane lepším místem, Izrael bude ve své vlastní zemi, bude mu vládnout vlastní král a bude sloužit Bohu - a křesťanství o myšlence, že každý jednotlivý člověk na světě může být spasen ze svých hříchů, islám se soustředí na cíl ovládnutí světa. Mohl bych zde citovat v arabštině, ale to by nemělo význam, takže anglicky: „Aláh vyslal Mohameda s pravdivým náboženstvím tak, aby ovládlo všechna ostatní.“ Nejde o to, že by se celý svět stal muslimským, ale že by měl stanout pod nadvládou islámu. Když byly v roce 634 položeny základy islámské moci, trvalo jen sedm let – do roku 640 – než bylo ovládnuto jádro území islámského impéria. Pravidla převzatá z Koránu a z tradic připisovaných Mohamedovi byla přetlumočena do skutečného právního řádu. Židé a křesťané mohou žít pod nadvládou islámu za předpokladu, že budou platit daň z hlavy a uznají jeho nadřazenost. Je zřejmé, že musejí být poníženi. A Židé a křesťané pod nadvládou islámu ponižováni byli a jsou, a to až do dnešních dnů.

Mohamed tvrdil, že všichni bibličtí proroci byli muslimové
Mohamed akceptoval existenci všech biblických proroků, kteří přišli před ním.
Řekl ale, že všichni tito proroci byli muslimové. Abrahám byl muslim. Sám Adam byl ve skutečnosti prvním muslimem. Izák a Jákob, David i Šalomoun, Mojžíš i Ježíš byli všichni muslimové, a o všech byly zachovány záznamy podobné Koránu. Z tohoto důvodu jsou celé dějiny vlastně historií islámu, neboť všichni jejich hrdinové byli muslimy.
Muslimové dokonce akceptují i skutečnost, že každý z proroků přinesl část zjevení. Mojžíš přinesl Taurut, což je Thora, a Ježíš přinesl Indžíl, což je Evangelium neboli Nový Zákon.

Bible versus Korán
Proč tedy není Bible podobná Koránu?
Mohamed vysvětluje, že židi a křesťané své knihy zfalšovali. Kdyby nebyly změněny a zfalšovány, musely by být identické s Koránem. Ale protože židi a křesťané mají část pravdy, islám uznává, že nemohou být uplně vyhlazeni válkou (prozatím).
Zákon však hovoří zcela jasně – židi ani křesťané nemají jakékoli právo na nezávislou existenci. Mohou žít pod islámskou nadvládou za předpokladu, že dodržují pravidla, která pro ně islám vyhlásí.

Islámská vláda a Džihád
Co se stane, jestliže židi a křesťané odmítnou žít pod vládou islámských pravidel?
Pak s nimi islám musí bojovat a tento boj se nazývá Džihád. Džihád značí válku proti lidem, kteří odmítají přijmout islámskou nadvládu. Může jít o židy, křesťany i polyteisty. Ale protože zde nezůstali skoro žádní polyteisté, alespoň ne na Blízkém Východě – tato válka je vedena proti židům a křesťanům.
Před pár dny se mi dostal do ruky pamflet distribuovaný ve světě bin Ládinem. Vyzývá k džihádu proti Americe jako vůdci křesťanského světa. Ne protože Amerika je spojenec Izraele, ale protože Američani znesvěcují Arábii svýma nečistýma nohama. V Arábii žijí Američani tam, kde by neměl být žádný křesťan. V tomto pamfletu není o Izraeli jediné zmínky. Jenom o tom, že Američani znesvěcují Prorokovu zemi.

Dva domy
Korán vidí svět rozdělený na dvě části – jednu, která se již dostala pod islámskou vládu, a druhou, kde k tomu teprve dojde. Mezi těmito dvěma světy existuje jasný rozdíl. Ví to každý, kdo začne studovat islám. Ten první svět se nazývá Dar al-Islam (Dům islámu) – to je místo, kde vládne islám – a ten druhý Dar al-Harb – Dům války. Ne „dům ne-muslimů“, ale „dům války“. Je to dům, který teprve musí být dobyt. Bude světem války tak dlouho, než se dostane pod islámskou nadvládu.
To je norma. Proč? Protože Aláh to tak říká v Koránu. Bůh poslal Mohameda s pravým náboženstvím, aby jeho pravda překonala všechny ostatní.

Islám a území
Islámská civilizace vytvořila jedno důležité, fundamentální pravidlo týkající se území. Jakékoli území se jednou dostane pod nadvládu islámu, nemůže už nikdy být de-islamizováno. I když se stane, že je (ne-muslimský) nepřítel obsadí, toto území je považováno již navždy za islámské. Proto kdykoli slyšíte o židovsko-palestinském konfliktu, slyšíte stále „území, území, území“. Konflikt má jistě i jiné aspekty, ale právě území je z nich tím nejdůležitějším.
Křesťanská civilizace tak není pouhým náboženským oponentem, ale je také hrází, jež brání islámu dosáhnout cíle, pro který byl stvořen. Islám byl stvořen jako Boží armáda, armáda Aláhova. Každý jednotlivý muslim je vojákem v této armádě. Každý, který zemře v boji za rozšíření islámu je „ša-híd“ (mučedník) bez ohledu na způsob smrti, neboť jde o věčnou válku mezi dvěma civilizacemi. Je tomu tak proto, že byla stvořena Aláhem. Je to válka, která nikdy nekončí.

Islám a mír
Mír může v islámu existovat jenom uvnitř muslimského světa; uzavřen může být jenom mezi muslimy.
S ne-muslimským světem nebo ne-muslimským oponentem může nastat pouze příměří - předtím, než muslimové znovu dostatečně zesílí. Jde přece o věčnou válku a konečný mír může nastat jen tehdy, jestliže islámská strana zvítězí. Odlišné civilizace mohou procházet jedině obdobími opakovaných příměří. Toto pojetí příměří se vztahuje k významnému historickému precedentu, k němuž odkazoval Jásir Arafat, když v Johannesburgu hovořil o smlouvě z Osla, kterou právě s Izraelem podepsal.
Dovolte mi připomenout, že tento dokument hovoří o míru – když ho čtete, skoro se Vám nechce věřit svým očím! Zdá se Vám, jako byste četli sci-fi. Mám tím na mysli, že když ho čtete, nechce se Vám věřit, že byl podepsán Izraelci, kteří jsou přeci dobře obeznámeni s islámskou politikou a civilizací.
Několik týdnů po podpisu dohody z Osla přijel Arafat do Johannesburgu a v místní mešitě pronesl projev, v němž se omlouval slovy „Myslíte, že jsem s židy podepsal něco, co je v rozporu s islámskými zákony?“ (obdržel jsem kopii nahrávky Arafatova vystoupení, takže jsem to slyšel na vlastní uši). Arafat pokračoval: „Není tomu tak. Udělal jsem přesně to, co kdysi udělal prorok Mohamed.“
Cokoli se předpokládá, že učinil Mohamed, stává se precedentem. Arafat řekl "Vzpomeňte si na příběh z Hudaybiye." Prorok tam uzavřel dohodu s kmenem Kurajšovců na deset let. Mezitím vycvičil 10.000 vojáků a během dvou let vpochodoval do jejich města Mekky.
V islámské jurisdikci se proto stalo precedentem, že smíte uzavřít příměří vždy nanejvýš na deset let. Následně jste povinni v nejbližším možném okamžiku, kdy Vám to dovolí Vaše síly, obnovit džihád (a tím porušit „mírové“ ujednání).
Izraeli trvalo padesát let než pochopil, že s muslimy není možné hovořit o trvalém míru. Dalších padesát let možná potrvá západnímu světu než pochopí, že se nachází s islámským světem ve stavu intenzivní války. Když zde mluvíme o válce a míru, nejde nám přitom o pojetí těchto slov používané v Belgii, Francii, Anglii nebo Německu. Jde nám o pojetí těchto slov, jak jim rozumějí muslimové.

Příměří jako taktická volba
Co přiměje islám akceptovat příměří? Jediná věc – když je nepřítel nad jeho síly. Příměří je taktickou volbou.
Někdy je nucen akceptovat příměří velmi ponižující. To je dovoleno, neboť sám Mohamed rovněž akceptoval ponižující příměří. Na to poukazoval i Arafat v Johannesburgu. Když o tom slyší západní politici, říkají: „O čem to mluvíte? Vy ještě vězíte ve středověku. Nerozumíte mechanismům moderní politiky.“
Jakým „mechanismům politiky“? Tam, kde existuje reálná síla, nepřijdou žádné mechanismy ke slovu. Ještě jsme nezažili konec všech věcí, protože jakmile se nějaká muslimská mocnost zmocní atomových, chemických nebo biologických zbraní, tak je použije. O tom nemám nejmenších pochyb.
Nyní, když čelíme válce a víme, že nemůžeme dosáhnout více než jen dočasného příměří, můžeme si položit otázku, co je nejvýznamnější složkou izraelsko-arabského příměří. Je to skutečnost, že islámská strana je slabá a Vaše strana je silná. Vztahy mezi Izraelem a arabským světem nebyly v posledních letech založeny na ničem jiném než na odstrašující síle.

Všude, kde je islám, bude i válka
Důvod, proč je válka v Jugoslávii i na jiných světa místech je ten, že islám tyto země infiltroval. Kdekoli nacházíte islám, tam bude i válka. Vyrůstá z postoje islámské civilizace.
Proč byli zabíjeni chudí lidé na Filipínách? Co se děje mezi Pákistánem a Indií?
Islám má nejen náchylnost k otevřené válce, ale také k válce pomocí infiltrace. Jednou z věcí, které západní svět podceňuje, je ohromný růst islámské moci na Západě. Co se stalo v Americe s Dvojčaty nepřišlo zvenčí. A jestli se Amerika neprobudí, zjistí jednoho dne, že se nachází uprostřed chemické a velmi pravděpodobně i atomové války – na území Spojených států.

Konec všech dnů
Je významné, jak ta která civilizace nahlíží na konec dnů. V křesťanství a judaismu víme přesně, jaká je vize konce všech dnů.
Podle judaismu tomu bude jako u Izajáše – mír mezi národy, ne jen jedním národem, ale mezi všemi. Lidé už nebudou potřebovat zbraně a změní se i příroda – nastane nádherný konec všech dní a království Boha na zemi.
Křesťanství jde tak daleko, že ve Zjevení prorokuje den, kdy bude Satan zbaven moci. Síla Zla bude zlomena. Taková je vize.
Islám nahlíží na konec všech dnů tak, že vidí svět, který je zcela muslimský, zcela pod nadvládou islámu. Úplné a konečné vítězství.
Křesťani již nebudou existovat, neboť podle mnoha islámských tradic budou muset být muslimové v pekle někým nahrazeni. Budou nahrazeni právě křesťany.
Ani židi již nebudou existovat – před koncem dnů nastane závěrečná válka, v níž budou všichni zbývající židi zabiti. Budu nyní citovat z jádra muslimské tradice, z knih, které čte každé muslimské dítě. Židé budou všichni zabiti. Budou prchat a schovávat se za stromy a skály. V ty dny ale Aláh dá všem skalám a stromům ústa a ty zvolají, „muslimové, za mnou se ukrývá Žid, pojďte sem a zabijte ho.“ Bez toho nemůže konec všech dnů nastat. To je samotný fundament islámu.

Existuje možnost, jak zastavit věčný tanec války?
Otázku, kterou si v Izraeli klademe, zní: co se stane s naší zemí? Existuje nějaká možnost, jak zastavit věčný tanec války?
Odpově zní: „Ne. Ne v dohlédnutelné budoucnosti.“ Jediné, co můžeme udělat, je dosáhnout stavu, kdy budeme mít po několik málo let relativní klid.
Ale pro islám byl vznik státu Izrael antitezí muslimské historie. Zaprvé došlo k ovládnutí islámského teritoria ze strany Židů. Něco takového nikdy nemůže být akceptováno, ani jeden jediný metr. Proto se každý, kdo se domnívá, že Tel Aviv je v bezpečí, dopouští vážného omylu. Území, jež bylo kdysi ovládáno muslimy, se nyní stalo ne-muslimským. Ne-muslimové jsou nezávislí na islámských zákonech; židi založili svůj nezávislý stát. To je prokletí.
A - co je horšího - Izrael, ne-muslimský stát, vládne muslimům. Je nemyslitelné, aby muslimové byli podrobeni ne-muslimům.
Věřím, že západní civilizace by měla držet pospolu a pomáhat jeden druhému. Jestli k tomu dojde či ne, nevím. Izrael se nachází v téhle válce v první linii. Potřebuje naléhavě pomoc své sesterské civilizace. Potřebuje pomoc Ameriky a Evropy. Potřebuje pomoc křesťanského světa. Jednou věcí si jistý jsem – tato pomoc může být poskytnuta jednotlivými křesťany. Těmi, kteří v tom vidí cestu k vlastní spáse.

Moše Šaron (Profesor Hebrejské univerzity a přední znalec islámské filosofie)
3. srpna 2004


___________Hl.Stránka_________print________  CO TY NA TO?   vyjádřete se v sekci FORUM ! _____