Tajné mise letadel s Davidovou hvězdou

Izra El = Bojuje Bůh

„Rooster“, „Šalamoun“, „Opera“ jsou názvy některých speciálních operací izraelského vojenského letectva (Israeli Air Force, hebrejsky Chel Ha’Avir), které se odehrály mimo velká válečná střetnutí Izraelců a Arabů. Zcela samostatnou kapitolou jsou operace protiteroristické, s nimiž má židovský stát rozsáhlé zkušenosti. Jednou z nejznámějších je tzv. záchrana v Entebbe, známá také jako operace „Jonathan“.

Tato brilantně provedená protiteroristická mise byla původně známa jako operace „Kadur Ra’am“ (doslova „Hromoklín“, volněji „Úder blesku“), ale krátce po svém ukončení byla přejmenována na operaci „Jonathan“. A to na počest velitele přepadového komanda Jonathana Netanyahua, který při operaci zahynul. Jonathan Netanyahu byl bratr tehdejšího ministra a pozdějšího premiéra Benjamina Netanyahua. Všechno začalo 27. června 1976, kdy bylo krátce po mezipřistání v Aténách uneseno letadlo Airbus A300 společnosti Air France na lince z Tel Avivu do Říma. Na palubě bylo kromě 12 členů posádky 254 cestujících. Únosci byli dva Palestinci a dva Němci, kteří patřili do nechvalně známé ultralevicové teroristické skupiny Baader- -Meinhofová. Pomocí granátů a pistolí přinutili posádku zamířit na jih. Nejprve přistáli v Libyi, protože očekávali pomoc od tamního diktátora Kaddáfího, jehož podpora „osvobozeneckých“ sil byla všeobecně známa. Kaddáfí však rychle pochopil, že takto explicitní pomoc teroristům by mu asi brzy vynesla kompletní mezinárodní izolaci, takže dovolil únoscům doplnit palivo, ale zakázal jim v Libyi zůstat. Velkým štěstím bylo, že jedna z cestujících předstírala předčasný porod, v důsledku čehož ji teroristé propustili a ona mohla zpravodajcům sdělit řadu důležitých informací. Celý svět už tehdy o dramatu na palubě letadla věděl a s napětím sledoval, kam se děj přesune. Letoun zamířil na jih, do africké Ugandy. Tamní diktátor Idi Amin byl dlouholetým podporovatelem Organizace pro osvobození Palestiny. Letadlo tedy přistálo na letišti v Entebbe. Únosci vyžadovali propuštění 53 teroristů vězněných v několika zemích, jinak hrozili popravou rukojmích v poledne 1. července 1976. Ráno onoho dne izraelská vláda oznámila, že je ochotna jednat s únosci. Ti byli povzbuzeni, na znamení dobré vůle propustili rukojmí nežidovského původu a prodloužili lhůtu o tři dny.

Letiště v plamenech
V té době už v Izraeli běžela příprava záchranné operace. Plánovači se museli potýkat s několika velkými problémy. Na prvním místě to byla samotná vzdálenost, protože transportním letounům C-130 Hercules by palivo stačilo jen na cestu tam. Až po několika dnech se podařilo dojednat doplnění pohonných hmot s Keňou. Další potíží byl nepřátelský režim v Súdánu; tento zádrhel se však vyřešil takříkajíc sám od sebe, protože 2. července 1976 tam došlo k převratu a v následném chaosu se už nikdo nestaral, kde co létá. Výhodou naopak bylo, že budovy letiště v Entebbe stavěla izraelská firma ještě v době, kdy Izrael udržoval přátelské vztahy s vládou bývalého prezidenta Obotoa. V 16.00 hod. 3. července 1976 vzlétly z Tel Avivu čtyři dopravní letouny C-130 Hercules a dva Boeingy 707, z nichž jeden kroužil po celou dobu nad Entebbe coby velitelské stanoviště, kdežto druhý byl upraven jako létající nemocnice a přistál v Nairobi v Keni. Přílet Herculesů byl přesně načasován tak, aby se nad letištěm objevily krátce po půlnoci a aby přistály kryté v radarové „stopě“ komerčního letu společnosti Air Afrique. První a čtvrtý Hercules se přiblížily k letištní věži a novému terminálu. Z jejich útrob vyjely černé automobily Mercedes a Land Rover, v nichž seděli Izraelci v ugandských uniformách. Vzbudili tak dojem, že se jedná o nějakou nečekanou inspekci. Bleskově přemohli ostrahu věže, čímž ovládli letiště. Druhý a třetí letoun pojížděly po ploše ke starému terminálu, kde se z nich vyřítili výsadkáři. Zlikvidovali neúčinný odpor ugandských vojáků a vnikli do budovy, kde bylo drženo všech 103 osob. V následné přestřelce byli zastřeleni všichni čtyři teroristé a zahynuli tři rukojmí. Poslední Hercules se z Entebbe vznesl v 0.54 hod. Při letu zpět doplnily letouny palivo v Keni a ráno 4. července 1976 přistály v Tel Avivu.

Operace Šalamoun
Do operace Šalamoun bylo v roce 1991 nasazeno 18 letounů C-130 Hercules. Východní Afrika se Izraelců dočkala ještě jednou, za patnáct let po misi „Jonathan“. 24. května 1991 těsně po svítání přistál na mezinárodním letišti v Addis Abebě v Etiopii izraelský vojenský letoun C-130 Hercules, z něhož vystoupila skupina vysokých izraelských důstojníků. Vedl je generál Amnon Šahak, zástupce náčelníka štábu letectva, který ihned nechal na letišti zřídit velitelské stanoviště, zatímco speciální jednotky a parašutisté zajistili ranveje a obsadili řídicí věž. Hercules přivezl i speciální izraelské vozidlo, které sloužilo jako mobilní centrum pro řízení letového provozu. Proč Izraelci obsadili letiště v Etiopii? V této východoafrické zemi došlo počátkem května 1991 k pádu diktátorského režimu a země se propadla do ničivé občanské války. Izraelská vláda cítila zodpovědnost za etiopské Židy (tzv. Falaše) a rozhodla se je evakuovat. Během několika dní byl naplánován největší letecký most v historii Izraele. V poledne 24. května 1991 byly přípravy ukončeny a první dopravní letoun mohl přistát. Operace se účastnilo 26 letounů letectva (18 Herculesů a osm Boeingů 707) a devět letounů společnosti El Al (tři Boeingy 747, dva 757 a čtyři 767). Jeden let provedl i Boeing 757 etiopských aerolinií (ke cti Izraelců je třeba dodat, že jej Etiopii vrátili). Během 33 hodin převezly celkem 14 000 Falašů z Addis Abeby na letiště Bena Guriona v Tel Avivu. Došlo i ke zlomení dalšího rekordu, a sice v počtu lidí na palubě jednoho letadla. Jeden Boeing 747-200C Combi byl upraven na velkokapacitní osobní letoun se 760 sedadly, ale po odmontování opěrek na ruce vznikl prostor pro 1200 cestujících! Tím byl dalece překonán starý rekord (674 osob v B747 australské společnosti Quantas během evakuace z Darwinu zasaženého cyklonem). Nástup pasažérů trval pouhých 37 minut. I všechny ostatní letouny byly maximálně naloženy, protože Falašové obsadili doslova každé volné místo. B747 převážely 920 lidí (454 sedadel), B767 vezly po 430 (224 sedadel) a B757 po 360 lidech (197 sedadel). Boeingy 707 vojenského letectva neměly sedadla, nýbrž stěny a podlahy obložené měkkými matracemi, takže každý z nich mohl dopravit okolo 500 pasažérů. Do každého Herculesu jich pak bylo naloženo asi 180.

Proti britské koruně
Kromě protiteroristických a evakuačních operací jsou izraelští piloti známí i jako mistři vzdušných soubojů. Dokázali to nejen v nesčetných střetnutích s Araby (bereme-li v úvahu jen vzdušné souboje, pak na jeden sestřelený izraelský letoun připadá přes 16 arabských), ale i během dvou málo známých incidentů, kdy se střetli s moderními letouny a špičkovými letci světových velmocí. Ráno 7. ledna 1949 vzlétly ze základny Faid v Jordánsku čtyři britské letouny Supermarine Spitfire F Mk 22 a zamířily k frontovým liniím, které oddělovaly síly Arabů a Izraelců. Ten den totiž mělo vstoupit v platnost příměří, k němuž obě strany vyzvala OSN a které mělo ukončit konflikt známý jako izraelská válka o nezávislost. Velká Británie během této války podporovala arabské státy, zejména Egypt a Jordánsko, což byly její bývalé kolonie. Podpora byla většinou zpravodajského a finančního rázu; britské výškové průzkumné letouny de Havilland Mosquito PR Mk 13 občas snímkovaly pro Araby. Dne 7. ledna 1949 však mělo dojít k rovnocennému bojovému střetnutí mezi Britským královským letectvem a silami nového židovského státu. Jakmile se anglické Spitfiry objevily nad izraelskými pozicemi, staly se terčem protiletadlové palby. Jeden z nich dostal přímý zásah. V té chvíli se nad bojiště dostaly dva izraelské Spitfiry LF Mk 18. Dva Britové byli zajati izraelskými jednotkami, jednomu z nich se podařilo uprchnout za egyptské linie. Čtvrtý britský pilot zemřel v troskách svého letounu. Tentýž den odpoledne nad oblast přilétla letka britských stíhaček Hawker Tempest F Mk 6, s níž se střetla skupina čtyř izraelských Spitfirů. Skupinu vedl Ezer Weizman, pozdější prezident Izraele. V následném souboji byl jeden Tempest sestřelen (pilot zahynul) a dva poškozeny.

Fiasko sovětských pilotů, 1970
26. prosince 1969 zaútočily letouny F-4E Phantom na vojenské cíle na západ od Rudého moře. Tato vzdušná bitva se odehrála během „opotřebovávací války“ (War of Attrition) mezi Izraelem a arabskými státy, během níž často docházelo k leteckým soubojům a pohraničním přestřelkám, ale skutečné frontové boje neprobíhaly. Jelikož Izraelci si stále častěji troufali létat hluboko do egyptského vzdušného prostoru, žádal prezident Násir Sověty o nějakou účinnější pomoc. V únoru 1970 tak dorazili do Káhiry špičkoví piloti sovětských sil protivzdušné obrany spolu s 80 stíhačkami MiG-21MF (v kódu NATO „Fishbed-J“). Izraelci se s Rusy poprvé setkali v dubnu, ale měli od velení jasný rozkaz se jim vyhýbat. Rusové zase měli Izraelce zahánět, nikoli sestřelovat, takže veškerá setkání skončila bez boje. 25. června 1970 však byl jeden Skyhawk nad Suezem zasažen raketou, kterou prokazatelně vypálil sovětský MiG. Velení izraelského letectva pak vybralo 12 nejlepších pilotů, aby Rusům dali na pamětnou. Ve čtvrtek 30. července 1970 přelétly egyptské hranice dva Phantomy a čtyři Mirage IIICJ. Za dvanáct minut po narušení vzdušného prostoru Egypta vzlétlo osm MiGů, které se s Izraelci setkaly ve 14.20 hod. Po několika minutách se připojily další čtyři Mirage a 12 MiGů. Než souboj začal, do prostoru se dostaly ještě dva Phantomy a čtyři MiGy, takže ve vzduchu bylo celkem 36 stíhaček, přičemž Rusové měli početní převahu 2:1. Prvního Rusa sestřelil velitel první čtveřice Miragí, krátce nato šel k zemi druhý MiG, tentokrát po zásahu raketou AIM-7 Sparrow z F-4. O třetí sestřel se postaraly kanony jedné Mirage a čtvrtého Rusa si pomocí střely Shafrir krátkého dosahu připsal další z Phantomů. Elita sovětského letectva se pak obrátila na hromadný útěk, a to tak překotně, že jeden z MiGů havaroval při přistání. Sověti ztratili celkem pět letadel a dva piloty, kdežto sami pouze lehce poškodili jednu Mirage.

Dobře ukradený radar
Jen málokterá země má tak důkladně propracovanou koordinaci vnitřní i zahraniční politiky, všech ozbrojených sil a zpravodajských služeb jako Izrael. Důkazem toho jsou vojenské operace, u nichž byl vlastní letecký úder jen součástí komplexního plánu, který zpravidla vypracovala tajná služba Mossad a vojenská rozvědka Aman. Typickým příkladem je neuvěřitelně troufalá, až drzá operace „Rooster“ („Kohout“). 26. prosince 1969 ve 21.00 hod. místního času vzlétly ze základen na Sinaji izraelské bojové letouny A-4H Skyhawk a F-4E Phantom II, které zaútočily na vojenské cíle na západ od Rudého moře a Suezského průplavu. Během tohoto úderu nikoho v Egyptě nenapadlo, že nálety jsou jen kamufláží skutečného cíle operace. Egyptské linie totiž přelétly i tři vrtulníky Aerospatiale Super Frelon a dva těžké CH-53 Super Stallion. Muži na jejich palubách měli vykonat jeden z nejneuvěřitelnějších činů v dějinách válek. Měli ukrást egyptský radiolokátor! Také tato operace se odehrála uprostřed „opotřebovávací války“. Egypt byl masivně podporován dodávkami zbraní ze SSSR a v září 1969 se zjistilo, že poblíž města Ras-Arab je umístěn nový pátrací radiolokátor P-12 sovětské výroby (v kódu NATO „Spoon Rest A“). 27. prosince 1969 ve 2.00 hod. ráno přistáli u stanoviště radaru parašutisté z Frelonů, naprosto překvapili obsluhu a během několika minut se beze ztrát radaru zmocnili. Krátce poté přistály oba CH-53, z nichž jeden odvezl řídicí středisko a anténu, zatímco pod druhý byl zavěšen vlastní radar o hmotnosti dobrých čtyř tun. Radiolokátor byl podrobně prozkoumán a později (spolu s další technikou sovětské výroby) předán do USA.

Izraelci ničí irácký jaderný program
7. června 1981 vzlétlo ze základny na Sinaji osm izraelských F-16 Fighting Falcon (jednu z nich pilotoval Ilan Ramon, který nedávno zahynul při havárii raketoplánu Columbia), které byly eskortovány šesti F-15 Eagle. Odstartovaly k akci „Opera“, která měla mít dalekosáhlé důsledky nejen pro Blízký východ, ale pravděpodobně pro celý svět. Jejich cílem byl totiž experimentální jaderný komplex Osirak (ze slov Irák a Osiris – staroegyptský bůh smrti), který iráckému diktátorovi Saddámu Husajnovi postavili Francouzi. Byla to ta nejcennější věc, jakou kdy vlastnil, a také mimořádně důležitý krok k první atomové bombě arabského světa (viz článek „Irácký jaderný program“ v ATM 1/2003). „Opera“ byla součástí rozsáhlejší operace „Sphinx“, jejímž cílem bylo irácký jaderný program za každou cenu zastavit. Izraelci se rozhodli sáhnout k poněkud tvrdšímu opatření. Padlo tedy rozhodnutí o leteckém útoku; k tomu však muselo dojít co nejdříve, ještě před tím, než bude do reaktoru umístěno palivo. V opačném případě by hrozila rozsáhlá radioaktivní kontaminace okolí. Izraelské letouny zamířily na západ, při letu přes Akabský záliv minuly jachtu jordánského krále Husajna, v malé výšce pronikly vzdušným prostorem Saúdské Arábie a v 17.35 hod. se nepozorovány dostaly až nad svůj cíl. Šestnáct 900kg pum naprosto zničilo reaktor i obslužná zařízení. Letadla dostala několik zásahů od dezorientované protivzdušné obrany, ale všechna unikla a vrátila se do Izraele přes Jordánsko. Pokud je známo, byla to vůbec nejdelší mise letounu F-16 bez vzdušného tankování. Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci č. 487, která útok odsoudila. Po válce v Perském zálivu se však situace dosti změnila, když se ukázalo, jak blízko byl Irák k atomové pumě. Nebýt izraelského zásahu, pravděpodobně by ji stihl dokončit už někdy v roce 1990 a válka v Zálivu by se patrně vyvíjela zcela jinak. 28. října 1991 americký ministr obrany Dick Cheney oficiálně poděkoval izraelské straně za zničení iráckého jaderného komplexu Osirak.

Nálet přes Středozemní moře
Vůbec nejdelší bojová mise izraelského letectva byla odpovědí na pumový útok z 25. září 1985, kdy tři Izraelce zabila nálož na jejich jachtě kotvící v přístavu Larnaka na Kypru. Zodpovědnost nesla palestinská skupina Force-17, formálně Arafatova osobní garda. Izrael se rozhodl, že jako odpověď zničí vojenské velitelství OOP. Mělo to ovšem jeden drobný zádrhel. Poté, co Izrael v roce 1982 vyhnal většinu OOP z Libanonu, přesunuli se palestinští bojovníci do Tuniska. Hlavním problémem při plánování akce byla pochopitelně vzdálenost, protože mezi cílem a Izraelem leželo 2400 kilometrů moře. Pro útok bylo vybráno deset strojů typu F-15 Eagle, rozdělených na dvě vlny po čtyřech letounech a dva letouny záložní. Všechny byly vybaveny přesně naváděnou výzbrojí, protože cíl ležel poblíž civilní čtvrti na tuniském pobřeží. Druhým, neméně důležitým prvkem byl tankovací letoun Boeing 707, který se ovšem vzdušné kontrole hlásil jako mimořádný let izraelských aerolinek El Al. 1. října 1985 v 7.00 hod. vzlétla desítka letadel z Izraele a zamířila na západ. Jejich trasa byla stanovena velice pečlivě, aby se vyhnula kontaktu s civilními linkovými letadly, radary na pobřeží Libye a Sýrie i s radary americké Šesté flotily, která patrolovala ve Středomoří. Okolo 10.00 hod. (někde mezi Krétou a Itálií) se stíhačky setkaly s tankerem. Dva záložní letouny natankovaly jako první a zamířily zpět, zbývajících osm strávilo asi hodinu letem ve formaci s tankerem a doplňováním paliva. Krátce nato se objevilo pobřeží Tuniska. Efekt v cíli nelze popsat jinak než jako absolutní překvapení a absolutní úspěch. Velitelství OOP bylo prakticky úplně zničeno, včetně úřadu Jásira Arafata a skupiny Force-17. Nejméně 60 teroristů bylo zabito a dalších 70 zraněno. Izraelci se nesetkali s žádným odporem ani vzdušným, ani pozemním.

Lukáš Visingr  


Izraelští orli při společném cvičení USAir Force a IAF nad Nevadou(USA)

Významné operace izraelských ozbrojených sil

Zkušenosti spolu s vynikajícím leteckým výcvikem piloti IDF naplno využili při preventivním útoku na araby v Šestidenní válce. Při ztrátě 2 vlastních strojů se jim podařilo sestřelit 85 letadel nepřítele , většinou kulomety.... (podle Arabů 58 ku 12 :-)
Prakticky hned po skončení Šestidenní války se roztočili další kola vzdušných soubojů a v roce 1969 začala tzv. Opotřebovací válka. Až do války Yom-Kippur v roce 1973 ztratili arabské státy dalších 190 letadel při ztrátě 6 izraelských. (podle Arabů 150 ku 10 :-)
Ve válce Yom-Kippur sestřelili dalších 277 strojů při ztrátě 10 vlastních (podle Arabů 157 ku 15 :-). Většina těchto sestřelů byla v blízkém manévrovacím boji...
Na těchto číslech vynikl obrovský vlyv úrovně výcviku pilotů. Dokonalá znalost vlastních strojů a strojů protivníka spolu se slabou úrovňí výcviku Arabů absolutně deklasovali jejich početní převahu. Přitom nosný typ arabských letectev byl MiG-21, tedy stroj, který se v rukou dobrého pilota mohl bez obav pustit do boje i s Mirage i s Phantomem (jak dokazují zkušenosti z Vietnamu kde poměr sestřelů ke ztrátám USAF 1965-68 = 2,15:1 , celkově = 2,83:1 .... Vietnamci jsou ovšem buddhisté a né nějaký prašiví alláhofilové)

15. května 1948 až 7. ledna 1949:
Krátce poté, co rozhodnutím OSN vznikl samostatný stát Izrael, připojily se arabské státy k Palestincům a zahájily proti Židům boj. Izrael tuto válku o nezávislost (za vydatné zahraniční pomoci) nakonec vyhrál a poprvé tak obhájil svoji existenci. Poslední den války se odehrálo střetnutí izraelských a britských stíhaček.

29. října 1956 až 6. listopadu 1956:
Tzv. sinajský nebo suezský konflikt způsobil egyptský prezident Násir, který 26. července 1956 znárodnil Suezský průplav. Izrael poté uzavřel s Velkou Británií a Francií dohodu, jejímž výsledkem byla společná vojenská operace proti Egyptu. Násir nakonec ustoupil a předal průplav pod mezinárodní kontrolu.

1960 až jaro 1967:
Vztahy s Araby se opět vyostřovaly, protože Sýrie prováděla změny toků řek, které Izrael zásobovaly pitnou vodou, a Egypťané blokovali Akabský záliv. Proto se toto období někdy nazývá „válkou o vodu“. Ve stále častějších střetnutích byly nasazovány těžké zbraně a letectvo. Zvyšování napětí nakonec vedlo k šestidenní válce.

5. června 1967 až 10. června 1967:
V roce 1967 začali Arabové shromažďovat síly k útoku. Židovský stát se rozhodl provést masivní preventivní úder. Během prvního dne šestidenní války bylo na zemi zničeno přibližně 370 arabských letadel; Arabové ztratili celkem 45 % svých vzdušných sil. Izraelci obsadili Sinaj, Golanské výšiny a západní břeh Jordánu.

1. července 1967 až 4. října 1970:
Takřka od konce šestidenní války až do podepsání formálního příměří probíhala mezi Izraelem a arabskými státy „opotřebovávací válka“. Obě strany si vyměňovaly letecké útoky a dělostřelecké salvy, ale nedošlo k větším pohybům a střetům vojsk. Během tohoto údobí došlo k souboji Izraelců se Sověty a k operaci „Rooster“, při níž Izraelci získali egyptský radiolokátor.

6. října 1973 až 24. října 1973:
Arabské státy zahájily na svátek Jom Kippur překvapivý útok proti Izraeli. Ze začátku si vedly dobře, ale Izraelcům se podařilo stabilizovat frontu, přešli do protiútoku a Araby porazili. Později vyšlo najevo, že během prvních kritických dní izraelská vláda zvažovala použití taktických jaderných zbraní.

7. června 1981:
Při akci „Opera“ pronikly izraelské letouny do Iráku, kde bombardovaly a naprosto zničily jaderný reaktor Osirak, což výrazně zpomalilo irácký jaderný program.

Červen 1982:
Kombinovaná operace „Mír pro Galileu“ byla největší izraelskou akcí proti Palestincům v Libanonu, kteří se těšili podpoře Sýrie. Izraelci tehdy zničili 99 syrských letadel, aniž sami nějaké ztratili, a vyhnali většinu struktur OOP z Libanonu. Při útoku na stanoviště syrských raket země-vzduch byly jako falešné cíle nasazeny bezpilotní letouny Pioneer.
Letecké boje nad údolím Bekaa
Dne 9.června 1982 se rozhořela velká letecká bitva, mezi izraelskými stíhačkami na jedné a syrskými na druhé straně. Skupina syrskych MiGů-21 a 23 , které se vydali bránit postavení protiletadlových raket SAM napadených izraelskými letadly byla zachycená Awacsem E-2C Hawkey a byli na ňi navedeny skupiny strojů F-15A. Ty nejprve v boji za hranicí viditelnosti sestřelili 35 letadel raketami AIM-7 Sparrow. Syrská formace se rozpadla a v tu chvíly do boje vstoupili F-16A a sestřelili dalších 8 strojů, F-15A přidali ješte 7 letadel v manévrovém boji. Druhý den se situace opakovala jen s tím, že Syřané útočili s menšími skupinami a důsledně se snažili vyhýbat boji BVR. F-16A sestřelili 23,5 strojů ,F-15A si připsali 6,5 stroje a F-4E jeden MiG-21, všechny v manévrovém boji. Celková bilance v manévrovém boji je 46 letadel sestřelených bez ztráty vlastního stroje. 35 sestřelů si připsali rakety Python 3, minimálně 5 sestřelů bylo kanóny M-61 Vulcan, o zbytek se postarali rakety AIM-9L.

1. října 1985:
Během nejdelší úderné mise IAF zničilo osm bojových letounů vojenské velitelství OOP na pobřeží Tuniska jako odpověď na zářijový pumový atentát.

Nillbert  

___________Hl.Stránka_________print________  CO TY NA TO?   vyjádřete se v sekci FORUM ! _____