HISTORIE ŽIDOVSKÉHO NÁRODA

Asi před 3000 lety vládli Židé ve dvou královstvích podél východního pobřeží Středozemního moře. Většina žila v království izraelském s hlavním městem Samaří, avšak svaté město Jeruzalém bylo hlavním městem jižního království judského.
Invaze Asyřanů v roce 721 př.n.l. a Babyloňanů v roce 597 př.n.l. Židy vyhnaly do exilu. Když však v roce 539 př.n.l. dobyli Babylon Peršané, směli se Židé vrátit do vlasti.
Vracející se exulanti obnovili starý chrám v Jeruzalémě. Nejprve žili pod perskou nadvládou, již později vystřídaly dvě svářící se řecké dynastie. V roce 167 př.n.l. se Židé vzbouřili a pod vedením Judy Makabejského řecké vládce vyhnali. Po 70 let vládli fakticky nezávislému židovskému státu kněžští panovníci z rodu Makabejských. Ti byli svrženi po vpádu Římanů, kteří spravovali Izrael prostřednictvím několika loutkových králů.
Řada židovských vzpour vyvolala v roce 66 n.l. brutální reakci Římanů. Legie v roce 70 obsadily Jeruzalém a zničily chrám. Poslední židovská horská pevnost Masada padla v roce 73. Římané zemi přejmenovali na Palestinu (tento název souvisí s biblickými Filíštíny, kteří od roku 1200 př.n.l. obývali jihozápadní Palestinu). Tak začala velká historie diaspory, „rozptýlení" Židů.
Miliony Židů se usadily v evropských zemích, které později přijaly křesťanství. Těch nemnoho Židů, kteří zůstali v Palestině. se stalo poddanými v zemi, o niž střídavé bojovali Římané, Byzantinci, Peršané, Arabové, křižáci a Turci. V roce 1517 byla Palestina začleněna do osmanské říše ovládané Turky.
Po celé dlouhé období exilu Židé udržovali duchovní spojení s Palestinou. Teprve v 19. století však vzniklo celosvětové hnutí, které usilovalo o návrat Židů do staré vlasti. Dostalo název sionismus, podle hebrejského názvu hory, na níž byl postaven Jeruzalém.
V l. světové válce bylo Turecko poraženo a Palestina připadla pod britskou správu. Na základě přesvědčivých argumentů Chaima Weizmanna, který se narodil v Rusku, vydala Británie v roce 1917 Balfourovu deklaraci, v níž byly sionistické snahy oficiálně uznány. Deklarace navrhla zřízení židovské vlasti v Palestině; požadovala však také, aby „nebylo podniknuto nic, co by mohlo poškodit občanská či náboženská práva dnešních nežidovských společenství v Palestině". Toto ustanovení však podle Arabů Izrael porušil.

JAK se vyvíjel sionismus?

Prohlášení nezávislosti Izraele, které podepsalo 37 členů izraelské Národní rady a které přečetl David Ben Gurion v den vyhlášení nezávislosti, obsahovalo závazek „zajistit úplnou rovnost sociálních a politických práv všem obyvatelům bez ohledu na náboženství, rasu či pohlaví; zaručit svobodu náboženství, svědomí, jazyka, vzdělání a kultury, opatrovat svatá místa všech náboženství a dodržovat zásady Charty Organizace spojených národů".

Návrat do vlasti
V důsledku rozvoje sionismu a šíření agresivního antisemitismu ve střední a východní Evropě koncem 19. století do Palestiny směřoval stálý proud židovských přistěhovalců, zvláště z Ruska. Po Balfourově deklaraci se v Palestině usadily statisice Židů, což vedlo k ostrým protestům Arabů. Ti sehráli významnou roli v porážce Turků a doufali, že jim Palestina připadne.
V roce 1937 začali sionisté přistěhovalectví organizovat. Před 2. světovou válkou stačilo přijet 12 000 přistěhovalců. Británie měla na Blízkém východě životně důležité hospodářské zájmy, a tak se snažila znovu získat přízeň Arabů. Proto v roce 1939 vydala Bílou knihu, v níž se počet Židů, jimž mělo být dovoleno přistěhovat se v následujících pěti letech do Palestiny, omezoval na 75 000. V Bílé knize se rovněž prohlašovalo, že cílem Anglie není změnit Palestinu v židovský stát. Židé Bílou knihu samozřejmě odsoudili.
Skutečně bylo do Palestiny v prvních třech letech války vpuštěno necelých 19 000 Židů. Ilegální přistěhovalectví však pokračovalo. Na konci války, kdy bylo třeba najít domov pro ty, kdo přežili nacistické vyvraždbvání, rostl tlak na Británii, aby do Palestiny vpustila více Židů. Americký prezident Harry Truman energicky podpořil kampaň za zmírnění britských omezení. V Palestině židovské organizace jako Irgun cvej leumi a Sternův gang zahájily proti britským jednotkám teroristickou kampaň. V roce 1947 OSN doporučila rozdělení Palestiny na dva státy. Arabové odpověděli násilím a v prosinci téhož roku v Palestině vypukly boje, jež se prakticky rovnaly občanské válce. V květnu roku 1948 se Británie stáhla a spor zůstal nevyřešen.
Od získání nezávislosti se do Izraele přistěhovala většina Židů z Libye, Jemenu a Iráku. V letech 1991 až 1992 přišla vlna asi 187 000 přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu a 14 000 z Etiopie.

Ben Gurion vyhlašuje založení státu Izrael
V ulicích největšího palestinského města Tel Avivu vládlo napjaté očekávání. Poslední britští vojáci již opustili zemi. Všude se vzrušení občané shromažďovali u rozhlasových přijímačů a čekali na zprávu o zrodu nového nezávislého židovského státu.
Ve 4 hodiny odpoledne promluvil židovský vůdce David Bon Gurion k novinářům, fotografům, politickým představitelům a k celém národu. Pod portrétem Theodora Herzla, zakladatele sionistického hnutí, přečetl prohlášení nezávislosti Izraele: „...Ve světle přirozeného práva a dějin židovského lidu a také v souhlase s rezolucí Organizace spojených národů vyhlašujeme založení židovského státu ve Svaté zemi, který od nynějška ponese název Izraelský stát.
Na tento den, 14. květen roku 1948 Židé na celém světě nikdy nezapomenou. Po 2000 letech se vyplnil sionistický sen o návratu do pradávné vlasti Židů Palestiny. Ben Gurion se stal prvním předsedou vlády nového státu a — s výjimkou krátkého období 1954-1955 - zůstal v úřadě až do roku 1963.
Sváteční nálada však neměla dlouhého trvání. Záhy poté, co Ben Gurion dokončil svoji řeč, rozezněly se nad celým Tel Avivem sirény. Byl to falešný poplach, ale jeho smysl byl jasný. Na hranicích Izraele se shromáždily armády šesti arabských stýtů - Egypta, Sýrie, Saudské Arábie, Zajordánska, Libanonu a Iráku, a připravovaly se k útoku. Chtěly pomoci Arabům, kteří již bojovali proti Židům v Palestině, a skoncovat s existencí Izraele téměř okamžitě po jeho zrodu.

Zatímco Židé oslavovali zrození nezávislého státu, arabské armády překročily nové hranice a zahájily útok, který obě strany považovaly za boj o život

Britové spravovali Palestinu jako svěřenecké území od roku 1918, kdy se zhroutila osmanská /tj. turecká) říše. Odešli však dříve, než bylo dosaženo dohody o rozdělení palestinského území mezi Židy a Araby. Plán OSN o rozdělení Palestiny z roku 1947 Židé většinou přivítali. Arabové jej však odmítli, neboť nebyli ochotni uznat nezávislý židovský stát na území, jež považovali za vlastní tamnější palestinští Arabové.
Patnáctého května brzy ráno obdržel Ben Gurion zprávu, že Spojené státy formálně uznaly Izraelský stát. Záhy poté došel obdobný telegram ze Sovětského svazu. Téhož dne dopoledne arabské armády, které si byly jisté vítězstvím, zahájily útok. „Naše armády a jejich vybavení," řekl syrský prezident, „patří k nejlepším a dokážou si s pár Židy snadno poradit."
Arabové však podcenili sílu národa, který již dlouho zápasil, aby získal nezávislost, který byl od hodlán svůj nový stát udržet a který měl finanční podporu Židů na celém světě. Egyptská armáda postupovala od jihu na Tel Aviv a Jeruzalém. Na východě se dobře vycvičená zajordánská armáda snažila obsadit oblasti za řekou Jordán. Na severu hodlaly armády Libanonu, Sýrie a Iráku obsadit Galileu a pak postupovat na Tel Aviv. Izrael se ocitl v pevném obklíčení.

Průběh a konec První izraelské války
Dokud nedorazily nové zbraně, soustřeďovala se izraelská armáda na obranu území, které držela, a na zpomalování postupu Arabů. Izraelci byli v důsledku britských omezení špatně vyzbrojeni, avšak na cestě byla velká zásilka zbraní.
Když se na postupu pouští Negev egyptská armáda přiblížila malé izraelské osadě Nirim, narazila na prudkou izraelskou palbu. Egypťané nebyli na tak tuhý odpor připraveni, a tak nedobytou vesnici obešli a táhli dále na Jeruzalém.
Podobným způsobem probíhala válka i jinde. Po celé jižní a severní frontě židovští osadníci úporně bránili své vesnice. Na východě však zajordánská armáda vyhnala izraelské jednotky z arabské poloviny Jeruzaléma a obklíčila jeruzalémské Nové Město, obývané 100 tisíci Židy.
Organizace spojených národů navrhla, aby na Jeruzalém, v němž jsou staré památky posvátné pro muslimy. Židy i křesťany, byla uvalena mezinárodní správa. Izrael však byl odhodlán udržet si Jeruzalém pro sebe. Chtěl naplnit sionistický ideál, podle něhož se měl Jeruzalém stát židovským hlavním městem.

...následovala bolest a utrpení

I přes arabské bombardování si Židé svá postavení v Novém Městě udrželi. Jedenáctého června roku 1948 dorazil do Izraele první konvoj se zbraněmi. Čtyřiadvacetidenní obléhání skončilo a Arabové se stáhli. Bylo vyhlášeno měsíční příměří, na něž jako prostředník dohlížel švédský hrabě Bernadotte. V té době Izraelci využili příležitosti k reorganizaci svých sil, k získání nových zbraní a k výcviku nováčků.
Když v červenci opět propukly boje, byla izraelská armáda připravena k útoku. Izraelští vojáci se v prudké ofenzívě probíjeli k Jeruzalému a cestou zabírali arabské osady. Před postupující židovskou armádou prchaly ve zmatku statisíce palestinských Arabů. Mnozí doufali, že budou po arabském vítězství repatriováni; místo toho se museli uchýlit do uprchlických táborů v Libanonu, pásmu Gázy a na březích Jordánu. Uprchlíky se stalo i 800 000 Židů, kteří žili na arabských územích. Většina z nich zamířila do Izraele.

„Desetitisíce našich mladých lidí jsou ochotny položit za Jeruzalém život", DAVID BEN GURION.

Koncem roku 1948 již Izrael ovládal více než tři čtvrtiny západní Palestiny, tedy větší teritorium, než mu bylo přiznáno Organizací spojených národů. Zabral také zhruba polovinu území, jež mělo být osídleno Araby.
Zbývající území obsadily Egypt a Zajordánsko, z něhož se v roce 1950 stalo Jordánské království. V lednu roku 1949 bylo dojednáno příměří, které ukončilo válku Izraele za nezávislost.
K mírovému urovnání však nedošlo. Arabové odmítli existenci židovského státu uznat a prohlásili, že se palestinští uprchlíci vrátí, až se Izraelský stát změní opět v Palestinu. Izraelská nabídka jednání o hranicích v rámci přípravy mírové smlouvy byla odmítnuta, stejně jako nabídka repatriace 100 000 arabských uprchlíků. Nevyřešené spory vedly k dalším válkám a ke stálému napětí, které přetrvává dodnes.

Proč se vedly další války?
I přes porážku ve válce v roce 1948 arabské státy i nadále odmítaly právo Izraele na existenci. V roce 1956 zaútočil Izrael na Egypt; odpověděl tak na blokádu Akabského zálivu, která zahradila lodím přístup do izraelského přístavu Ejlat, a na útoky proti jižnímu Izraeli.
Na ochranu Suezského průplavu, který egyptský prezident Násir znárodnil, byly vyslány anglo-francouzské síly. Izrael obsadil Gázu a Sinaj, avšak pod nátlakem OSN přistoupil na to, že veškerá dobytá území vyklidí.
Hrozby arabských států zničením Izraele v roce 1967 roznítily další konflikt, takzvanou šestidenní válku, v níž Izrael získal značná území: Sinaj, Gázu, Západní břeh Jordánu, východní Jeruzalém a syrské Golanské výšiny.
V říjnu roku 1973, o svátku Jom Kippur, nejposvátnějším dni židovského kalendáře, podnikly Egypt a Sýrie nový útok, který Izrael za cenu těžkých ztrát odvrátil. Na základě dohody podepsané v roce 1979 se Izrael stáhl ze Sinaje a Egypt otevřel izraelským lodím Suezský průplav.
Velkou překážkou dosažení míru se stal osud palestinských uprchlíků. Za války v roce 1948 uprchlo z Palestiny téměř 600 000 Arabů (z celkového počtu 760 000). Po válce Izrael nedovolil, aby se vrátili do svých domovů. Organizace pro osvobození Palestiny, Hamaz a další teroristické organizace podnikají teroristické útoky na Izrael i na státy, které jej podporovaly. V roce 1982, po řadě útoků vtrhly izraelské jednotky do Libanonu.
Koncem roku Izraelci s pomocí libanonských křesťanských milicí vyhnali OOP a obsadili asi třetinu libanonského území. Sedmnáctého září roku 1982 zmasakrovali Libanonci v Bejrútu, který tehdy okupovala izraelská armáda, 460 Palestinců. Masakr vyvolal ostrou kritiku v celém světě a v červnu roku 1985 stáhl Izrael všechny vojáky z Libanonu.
Rostly obavy o židovské osady na územích spravovaných Izraelem, například na Západním břehu Jordánu a v Gáze. Koncem roku 1987 již Izrael musel čelit intifádě, povstání palestinských Arabů, avšak nové naděje vzbudily mírové rozhovory zahájené v roce 1991 v Madridu.

Zdroj: Neviditelný pes


___________ Site Index ________print________  CO TY NA TO?   vyjádřete se v sekci FORUM ! _____