Palestina neexistuje, nemůže být okupovaným územím

V souvislosti s izraelsko-arabským konfliktem se v různých prohlášeních politiků i médií často operuje s pojmy „mezinárodní právo“, „okupovaná území“, „ilegální osady“, aniž se zpravidla považuje za nutné tyto pojmy analyzovat: častým opakováním se z nich staly floskule, nad nimiž už ani nepřemýšlíme. Toto je pokus o kritický rozbor, opírající se o studii Elliota A. Greena, publikovanou v Midstreamu (New York) v březnu 1999, a o články Eugene W. Rostowa (děkan Yale Law School a náměstek tajemníka Státního departementu USA 1966-69, jeden z hlavních autorů rezoluce č. 242 Rady bezpečnosti OSN), publikované v New Republic 23. dubna 1990 a 21. října 1991.

  Mezinárodně právní status Judeje, Samařska a Gazy
Do první světové války byl celý Střední východ součástí turecké osmanské říše. Po pádu této říše vítězné mocnosti v rámci poválečných mírových jednání na konferenci v San Remu v dubnu 1920 rozhodly, že území mezi Jordánem a Středozemním mořem, včetně Jeruzaléma, se má stát součástí národního domova Židů, a to na základě jejich historických práv.
Poručenská správa tohoto území byla Společností národů svěřena Velké Británii, čímž vzniklo Mandátní území Palestina, zahrnující i Golany a Transjordánsko (území východně od Jordánu). Britská vláda se zavázala umožnit vstup židovským přistěhovalcům a jejich usídlení na svěřeném poručenském území.
Rozhodnutí konference v San Remu bylo schváleno Společností národů v r. 1922, akceptováno Kongresem USA téhož roku, a potvrzeno mezinárodní britsko-americkou dohodou o Palestině r. 1925.

Velká Británie se v r. 1939, v předvečer holocaustu, tzv. Bílou knihou o Palestině pokusila rozhodnutí Společnosti národů revokovat a sílící proud židovských uprchlíků z Evropy zastavit. Stálým mandátním výborem Společnosti národů byl však tento pokus v červnu 1939 odmítnut jako nezákonný. (Už předtím r. 1922 vyčlenila V. Británie 76 % svého mandátního území východně od Jordánu jako arabské Transjordánsko a r. 1923 odstoupila Golany francouzské mandátní správě Sýrii; Sionistické osídlovací organizace jako představitelky Židů se pochopitelně nikdo neptal.)

OSN, která po II. světové válce nahradila v r. 1945 Společnost národů, potvrdila ve své Chartě územní práva národů v jejich předválečné podobě (čl. 80), tedy i územní práva Židů v Palestině. Dnes se má většinou zato, že hranici Izraele závazně stanovila rezoluce Valného shromáždění OSN z r. 1947 o rozdělení Palestiny, ale to je omyl. Rezoluce VS podle čl. 11 Charty mají v politických záležitostech pouze povahu nezávazných doporučení (na rozdíl od usnesení Rady bezpečnosti, která jsou závazná).

Přestože plán rozdělení ještě dále zmenšoval už tak silně okleštěné území vymezené Židům a vyjímal Jeruzalém z jejich svrchovanosti (vzdor tomu, že zde židovské obyvatelstvo bylo ve většině nejméně od r. 1870), židovské vedení jej přijalo, zatímco arabské státy i místní arabské vedení jej odmítly.V následující arabské agresi proti Izraeli nepodnikla OSN ani nejmenší pokus zabránit invazi arabských států do Izraele, překazit útoky arabských bojůvek na židovské cíle uvnitř země či obležení Jeruzaléma arabskými agresory. Proto ani Izrael není vázán jejím návrhem, který arabská válka 1947-49 tak jako tak smetla se stolu.

Válka skončila podepsáním dohody o příměří. V této dohodě se výslovně prohlašuje, že demarkační čára (tzv. „zelená linie“) nepředstavuje žádnou politickou hranici mezi Izraelem a sousedními státy, a tuto klauzuli si vynutily arabské státy! Jen několik dnů před vypuknutím Šestidenní války, 31. května 1967, prohlašoval jordánský delegát v Radě bezpečnosti: „Žádná pevná hranice neexistuje. Existuje pouze čára příměří. V dohodě o příměří není žádná řeč o právech politických, vojenských ani žádných jiných.“

Protože žádná politická hranice mezi Jordánskem a Izraelem nebyla příměřím vymezena, platí stav předchozí, daný dohodou mocností z r. 1920 v San Remu: jak Jeruzalém, tak celý tzv. „Západní břeh“ je stále součástí židovského národního domova, a nepřestaly jí být ani v době jordánské okupace. Na tom nic nemohou změnit ani (doporučující) rezoluce VS č. 194, 303 atd., stejně jako slavná rezoluce RB č. 242 po Šestidenní válce nezměnila status Jeruzaléma.
Rezoluce RB jsou sice závazné, tato rezoluce však nespecifikuje, co míní „okupovanými územími“. Podle závazného mezinárodního rozhodnutí ze San Rema je celý Jeruzalém i Západní břeh legitimní součástí židovského národního území, které bylo nelegálně okupováno Jordánskem. Návrh VS OSN na rozdělení byl pouhým doporučením, Araby ostatně odmítnutým, kdežto rozhodnutí ze San Rema má povahu zákona. Navíc, podle renomovaného znalce mezinárodního práva profesora Eugena Rostowa, „poručenství jakožto mezinárodní garance nezaniklo automaticky tím, že poručník (V. Británie) se svého mandátu vzdal“. Odpovědnost se tím pouze přenesla zpět na pověřovatele, tj. Společnost národů. Je mimo veškerou pochybnost, že dohoda vítězných mocností v San Remu, potvrzená Společností národů 1922, přiznala izraelskému národu celý Jeruzalém, a celé území západně od Jordánu. Je to ostatně jenom logické: judaismus (židovství) pochází geograficky i etymologicky z Judeje.

  tzv.: „Okupovaná území“
Z předešlého vyplývá, že území, označovaná dnes jako „okupovaná“ Izraelem, nepatřila po rozpadu osmanské říše žádnému svrchovanému, mezinárodní pospolitostí uznanému státu. Anexi Západního břehu Jordánskem neuznal kromě V. Británie a Pákistánu žádný jiný stát, dokonce ani státy arabské. Samostatný arabský stát, navržený rezolucí VS o rozdělení Palestiny r. 1947, sami Arabové odmítli. Nevyhlásili ho ani během 19leté okupace Západního břehu Jordánskem a Gazy Egyptem, ačkoli jim v tom Izrael nemohl nijak zabránit, kdyby se k tomu byli rozhodli. Čí území tedy Izrael okupuje? Jaksi samozřejmě se mluví o území palestinském. Ale stát jménem Palestina nikdy neexistoval. Jeho vznik se sice předpokládal, navrhoval, ale nikdy k němu nedošlo. Sporná území nejsou ve smyslu geografickém o nic víc „palestinská“ než Izrael a Jordánsko. Palestinu jako útvar politický či národní si každá ze zúčastněných stran představuje jinak (na mapách OOP např. zahrnuje celý Izrael) a dohoda o její budoucí podobě je stále v nedohlednu. Z hlediska mezinárodně právního žádná Palestina neexistuje, nemůže tudíž být ani „okupovaným územím“.

  tzv.: „Ilegální osady“
Obyvatelstvo Izraele je smíšené. Existují osady čistě židovské nebo čistě arabské, existují města, kde obě etnika žijí vedle sebe více nebo méně promíchána. Existují území neobydlená, neobdělávaná, pouštního charakteru.

Podle izraelských zákonů půda, která nemá soukromého majitele, náleží státu. Většinou jde o půdu hospodářsky nevyužívanou. Se souhlasem státu může kterýkoli občan, ať Žid nebo Arab, takovou půdu začít obdělávat a využívat a po čase získat do svého vlastnictví. Židé jsou v tomto směru daleko aktivnější, proto vznikají stále nové židovské osady. Některé vznikly bez úřední registrace, jsou tedy z hlediska platného zákona ilegální. Není však pravda, že všechny židovské osady v Judeji, Samařsku a Gaze vznikly ilegálně. Neexistuje žádný zákon ani mezinárodní dohoda, která by Židům zakazovala usazovat se na těchto územích. Naopak, toto právo jim dohoda ze San Rema, usnesení SN z r. 1922 i Charta OSN (viz výše) garantují. „Judenrein“ neboli „Židů prostý“ byl Západní břeh v celé historii pouze za Jordándské okupace 1948-1967, kdy byl jordánskou vládou etnicky „vyčištěn“. Právo Židů usazovat se na tomto území má tentýž legální podklad ve zřízení britského Mandátu, jaký mělo jejich usazování v Haifě, Tel Avivu a Jeruzalémě před vznikem izraelského státu. Jediným omezením tohoto práva bylo ustanovení, že „nesmí být dotčena vlastnická a náboženská práva dosavadních nežidovských obyvatel Palestiny, ani práva židovských komunit v žádné jiné zemi“, a že britská vláda a Rada SN mohou v případě nutnosti pozastavit usídlování na území Transjordánska, což také v r. 1922 skutečně učinily.
Zřízení Mandátu však nedalo možnost ani dočasného omezení přistěhovaleckého práva západně od Jordánu. Dohoda o příměří z r. 1948 výslovně prohlašuje, že demarkační čára nepředstavuje politickou hranici, jelikož ta musí být stanovena vzájemnou mírovou smlouvou. Území Izraele a Jordánska přestala podléhat mandátnímu režimu utvořením a mezinárodním uznáním těchto samostatných států, zatímco Západní břeh a Gaza mu i nadále podléhají, protože ani žádný samostatný stát nevytvořily, ani nebyly k jinému státu oficiálně přičleněny.

Často bývá citován čl. 49 Ženevské konvence z r. 1949 na ochranu civilního obyvatelstva v době války, zakazující masové deportace z okupovaného území nebo přesuny vlastního obyvatelstva na takové území za účelem etnického čištění, otrocké práce nebo násilného osidlování. Židovští osadníci na Západním břehu ani v Gaze tam však nebyli „přesunuti“ izraelskou vládou, migrovali tam dobrovolně a někteří dokonce bez vědomí vlády.
Nesledovali žádný z cílů touto konvencí zakázaných, nepoužívali násilných prostředků. Navíc tato konvence hovoří o nepřípustných aktech prováděných jedním ze signatářů na území jiného signatáře. Západní břeh žádnému ze signatářů nepatří, tudíž na něj nelze dotyčnou konvenci vůbec vztahovat. Přesto ji izraelské soudy aplikují v mnoha případech dobrovolně a v řadě sporů rozhodly v neprospěch vlády. (Jasným porušením konvence by bylo, kdyby zde izraelská vláda usazovala cizince bez izraelského občanství, např. Američany).

Charta OSN v čl. 80 zajišťuje Židům na území Mandátu stejná práva, jaká zde měli před válkou, tedy i právo osidlovací za stejných podmínek, jaké zde mají dosavadní usedlíci. Rezoluce RB č. 242, přijatá po Šestidenní válce v r. 1967, stanovila kritéria pro mírová jednání mezi zúčastněnými stranami. Vyzvala je k uzavření mírové smlouvy a ponechala Izraeli správu nad dobytým územím až do „dosažení spravedlivého a trvalého míru na Středním východě“. Po dosažení tohoto stavu se má Izrael z území obsazených v Šestidenní válce stáhnout. Ten stav dodnes dosažen nebyl, protože s výjimkou Egypta a Jordánska arabské státy mírovou dohodu s Izraelem vytrvale odmítají, válečný stav tedy de facto stále trvá.

Pro budoucí hranice Izraele stanovila rezoluce 242, že musí být “bezpečné a uznávané“; tuto podmínku demarkační čára příměří z r. 1948, tzv. “zelená linie“ evidentně nesplňuje. Rezoluce také výslovně stanoví, že tato linie „v žádném případě nepředjímá budoucí politickou nebo územní hranici a nepřiznává žádné územní nároky a pozice pro budoucí konečné mírové řešení palestinského problému“. (Takové řešení ovšem, jak zkušenost ukázala, nepředstavuje v žádném případě další nezávislý arabský stát pod správou Arafatovy OOP, která se pokoušela uchvátit vládu v Jordánsku a za svůj cíl nepokrytě prohlašuje likvidaci Izraele.) Ať už bude konečné uspořádání jakékoli, právo Židů usídlovat se kdekoli na území bývalého Mandátu je nezpochybnitelné. Ostatně ani tzv. „cestovní mapa“ je nepopírá. Že se to Arabům (přesněji radikálním muslimům) nelíbí a židovské osady na „jejich“ území jsou jim trnem v oku, je věc jiná. Žádné etnické čištění ovšem dnes už nepřichází v úvahu. Přijatelné je pouze takové politické uspořádání, které zaručí arabskému i židovskému obyvatelstvu rovná práva a trvalou bezpečnost v národnostně i nábožensky smíšeném státě. Zda toho bude některý ze současných soupeřících režimů schopen, to je otázka, ale Arafatova OOP to nebude ani náhodou. Naposledy se jasně přihlásila k programu genocidy, když její oficiální rozhlasová stanice velebila dva bestiální vrahy těhotné matky a čtyř dětí u Katífu jako „hrdinné mučedníky“.

Pavel Mareš , 12.5.2004

___________ Site Index ________print________  CO TY NA TO?   vyjádřete se v sekci FORUM ! _____