Osama bin Ladin aneb Jak se dělá a ničí terorista

Není jistě přehnané tvrdit, že - s výjimkou lidí žijících mimo dosah mediálních informačních zdrojů - celý svět viděl, slyšel či četl o teroristickém leteckém útoku na Ameriku dne 11. září t.r. Detailní zprávy o ztrátách způsobených útokem byly denně (někdy i několikrát denně) zpřesňovány. Totéž platí o informacích spojujících tyto nevídané velké ztráty - ne jenom na životech, ale i ztráty celospolečenské, tj. kombinace finančních, kapitálových a behaviorálních včetně psychologických propadů - s údajným a velmi pravděpodobným organizátorem tohoto útoku, Osamou Binladinem 1). Na rozdíl od pevného zmapování veškerých efektů této akce je causa - kromě toho, že je religiózněpolitická a politicky-teroristická - v mediích daleko méně přesně vysvětlována. Komentáře typu: "...chudoba a pocit bezvýchodnosti plodí nenávist, která pak plodí terorismus...", které od té doby čteme v novinách a slyšíme v rozhlase a televizi, mnoho detailů a už vůbec ne rozumných vysvětlení neposkytují. Mezitím jsme se dočkali odvetného útoku na Afgánistán. Pokud je ústředním bodem plánování a jediným kritériem úspěchu akce "America Strikes Back" likvidace Binladina, pak je všechno v pořádku. Pokud půjde jen o zničení základen, válečného materiálu a části branných sil, pak je to jen důkaz, že země NATO zatím nepochopily, oč vůbec jde Osamovi Binladinovi, oč jde jeho rotě a co na to muslimský svět. Důsledkem bude ceteris paribus v otázce terorismu a budoucnosti světa. To ovšem znamená jen odložení šňůry dalších hrůzných teroristických akcí o pár měsíců či o rok.

Během 19 let, strávených v Saudské Arábii vesměs ve styku s vrstvou saudské inteligence a s příslušníky vládnoucí oligarchie - ano, poznal jsem také Osamu v jeho předafgánské éře - člověk získá určitou sociálně-ekonomickou a politickou "mapu" společnosti.

V následujícím textu se pokusím souvislosti mezi touto "mapou", Osamem Binladinem a mezinárodním terorismem aspoň přibližně nastínit.

Rodina a společnost
Otec Osamy, Mohamed Binladin, architekt a stavitel, přišel z Jemenu v roce 1932 a usadil se v Riyadu. Stal se osobním přítelem a osobním "architektem" saudského krále, založil stavební a koustrukční firmu a s královou podporou (a podílem na zisku) začal s modernizací infrastruktury Saudské Arábie. Dálnice jím vybudované jsou prvotřídní a jeho přestavba mešit a celých městských komplexů v Mekce a Medině zcela unikátní. Náklady a tedy cena byly ovšem astronomické, neboť jeho spojení s králem mu zaručovalo tzv. "cost plus"-kontrakty. To znamená, že zisk se prostě připočte k celkovým nákladům, ať to stojí, co to stojí; na "kolébce islámu" se prostě šetřit nesmí. Firmu - dnes multibilionový (v Americe se miliardě říká bilion - pozn. red) komplex (v dolarech), který provádí stavební projekty v celém světě - vedou tři nejstarší Osamovi bratři. Osama sám se narodil v roce 1957 jako patnáctý syn z dvaapadesáti dětí. Všimněme si dobře této skutečnosti: pro úzké přátelské vztahy s králem a přirozený hon po nových projektech v západním světě je protiamerický (a potažmo protizápadní) terorismus spojený se jménem společnosti pro BINLADIN Corp. asi tak žádoucí, jako ono proverbiální "pazdero v riti". Přesto někteří příslušníci Binladinova klanu a také někteří příslušníci královské rodiny a řada velice bohatých Saudiů neoficiálně leč neustále Osamu finančně i jinak podporují. Proč?
V arabských společnostech existuje prastaré heslo, které se dá přeložit asi takto: "Já a můj bratr bojujeme proti bratranci, ale já a můj bratranec bojujeme proti cizinci."
A tím je řečeno a vysvětleno mnohé. Na příklad proč Palestinci, i když představují zdaleka nejopovrhovanější kmen (žádná arabská společnost je za svéprávný národ ani nepovažuje) mezi všemi arabskými etnicitami, dostávají jak morální tak i finanční podporu pravděpodobně ode všech arabských států. Vysvětluje se tím i Osamova podpora od rodiny a dalších bohatých soukmenovců, a to přesto, že ho rodina na "radu" krále formálně vyvrhla v roce 1991, v kterémžto roce také ztratil saudské občanství. Mluvě o rodině, v arabských společnostech s absurdně vysokou porodností (běžně čtyřprocentní i vyšší čistý nárůst) jsou rodiny či klany hodně velké. Rodina Binladinů čítá přibližně 600 dospělých a Osama - ať kdo to je a ať to, co dělá, je nejvýše politicky nepříjemné saudskoarabskému majestátu i rodinnému obchodu - je především a stále Binladin. Čímž jenom potvrzujeme výše uvedené heslo, že v arabských společnostech je rodina a potažmo i klan, v nomádských společnostech beduínů pak kmen, základní a vůbec jedinou důležitou jednotkou sociálního, ekonomického a i politického života.
Znovu si připomeňme: ,já s bratrem proti bratranci, já s bratrancem proti cizinci...". Konec konců zakladateli Saudské Arábie, králi Ibn Saudovi, nezbylo než se postupně oženit s dcerami všech kmenových náčelníků, šejků, aby se mu sjednocení země vůbec podařilo. A další, trochu odlehlý, leč pozoruhodný příklad tohoto kréda: ve druhé světové válce bojovala na východní frontě, a dokonce v první linii, hned vedle proslulé divise "Hermann Goring" arabská pancéřová divise SS "Hantschar". Demograficky se tato jednotka skládala z většiny Egypťanů, pak Sudánců, Iráčanů a Syřanů. Na první pohled záhada. Ale jen na tak dlouho, než si uvědomíme, že tato část arabského světa žila dlouho pod britskou kontrolou a - navzdory osobnostem typu Lawrence z Arábie - zřejmě měla s Angličany jakési nevyřízené účty. Takže se německá propaganda nemusela ani moc namáhat. Stačilo rozšířit výše uvedené krédo o pasáž: "...s přátelským cizincem proti nepřátelskému cizinci..."` a hned bylo o jednu divizi víc.
Tento druh arabského uvažování si dobře zapamatovali chlapci z CIA, kteří s pomocí pakistánských commandos vycvičili a vyzbrojili tehdy mladé studenty muslimských církevních institutů, zvané Taliban (taliban znamená student). Tito rychlokvašení partyzáni pak začali kolem roku 1989 válku proti ruské branné moci okupující Afgánistán. A pak, když Rusové odešli, se do mocenského vakua vnutil Taliban. Ne proto, že by nabízel Afgáncům nejlepší prospekt "světlých zítřků", ale prostě proto, že byl nejlépe vyzbrojenou, nejlépe organizovanou a zcela homogenní organizací naprosto dedikovanou svým politickým, a hlavně religiózním cílům. Samozřejmě tato čistě religiózní dedikace se hodila Osamovi, který tyto "užitečné idioty" (Leninova definice) použil k popostrkování svých megalomanských mocensko-politických cílů.
Jistou obdobu lze spatřit v komunistických stranách (třeba zrovna v KSČ) před a po druhé světové válce. Věděli, co chtějí, byli organizováni a jejich dedikace fundamentalismu "komunismu" byla příkladná, alespoň v začátku. Společenská škoda, kterou společnosti způsobili, byla také zcela na úrovni Talibanu. Je zde ještě ovšem ještě jedna, mnohem význačnější paralela, která současným komentátorům zatím uniká a o které se rozhovoříme později. V čele obou fundamentalistických hnutí (jak komunistického tak muslimského "předvoje") vždy v začátku stáli relativně vzdělaní příslušníci středních či vyšších středních tříd. Zde je dobré připomenout práci Pavlů Kohoutů, Karlů Kosíků, Ludvíků Vaculíků a j., posléze zliberalizovaných mladistvých poputčíků komunismu. A všichni se hodili. Konec konců Lenin, Trockij a přes 90% původního ÚV KSSS byli buržoazní synkové. Jenže Lenin byl manipulátor a nikoliv dedikovaný a užitečný šíbr.
A tak i Taliban nutně potřeboval mladistvé zanícence z bohatých famílií. Našli je v Saudské Arábii a v Egyptě. Na první pohled zvláštní kombinace. Egypt měl odjakživa pověst společnosti, kde je k vidění téměř všecko. Historii jedné z nejstarších civilizací. Relativně silnou vládní třídu, rekrutující se z armády a tudíž téměř sekulární. Na druhé straně silně zfundamentalizovaný klér, toužící po moci. A mezi tím se potácejí masy lidí všech možných sociálních odstínů od hrůzostrašné chudiny po bohaté patricijské klany.
Saudská Arábie je něco úplně jiného. Přes 70% světové těžby oleje a pravděpodobně 80% světových (známých) zásob ropy a zemního plynu. Mírná, sunní muslimská náboženská odnož islámu. Současně ovšem silně tradiční: ženy nesmějí být zaměstnány současně s muži; prakticky tedy vůbec ne (kromě učitelek a zdravotních sester). Také nesmějí řídit auta. Všemu vládne geriatrický sbor zvaný mezi osvícenou částí populace jako "sedm Sudairů", což je sedm synů oblíbené manželky Ibn Sauda, která pocházela z kmene Sudairi. V čele těchto sedmi statečných je král Fahd, ministr obrany princ Sultán a ministr vnitra princ Turki. Přes polovinu obyvatelstva tvoří nomádské kmeny beduínů, kteří, dle historického práva, smí vlastnit pušku. Dnes je to kalašnikov a tudíž nesmírný potenciál politických ozbrojených tenzí a případného povstání. Konsekventně, hlavně politický a skoro jediný problém, který musí královská rodina (včetně 10.000 princů) řešit, je jakési rozumné "narovnání" s beduíny. Dostávají tedy pravidelnou měsíční apanáž a přednostní právo vstupu do armády či policie. Znamená to, že prakticky celá armáda a policie se skládá z většinou negramotných beduínů, téměř nevycvičitelných a totálně nedisciplinovaných. V jednom okamžiku v roce 1990 stály na saudské hranici dvě tankové divise saudské armády. Z ničeho nic se objevilo několik bataliónů irácké motorizované pěchoty, provázené několika tanky. Ty dvě gardové divise se zastavily až někde u Rudého moře.
Obranu majestátu, státu a hlavně naftových polí, na kterých všechno stojí a padá, tedy nelze ani omylem svěřit saudské armádě. Proto se královská rodina odedávna upnula ke Spojeným státům, které byly napřed v pozici "královského ropaře a zároveň odběratele" a posléze až v podstatě do dneška fungují jako "protektor - obránce majestátu a státní svrchovanosti a zároveň velkoobchodník s naftou".
Tím se dostáváme k jednomu z klíčových prvků radikalizace až fundamentalizace mladých Saudů. Fundalizační indoktrinace začala již na universitě. Zatímco většina mladíků z mohovitých a nebo vlivných rodin většiny arabských zemí studuje zpravidla v Anglii či v Americe (střední škola v Anglii, vysoká v Americe), někteří dávají z různých důvodů přednost universitám místním. V Saudské Arábii jsou vysoká učení v Jedde, v Riyadu a v Dhahranu. Dhahranská technická universita má sice velmi dobrou pověst, ale problém všech saudských universit je, že - prakticky od revolučního svržení šacha z Iránu - se staly pařeništěm nejradikálnějšího směru v muslimském náboženství. Důvod je politický a souvisel s jistou izolovaností Iránu mezi ostatními, relativně mírnými sunni-muslimskými státy. Aby naklepl tuto religióznf homogenitu až netečnost v zemích Arabského zálivu, Khomaini poslal do těchto států pátou kolonu v podobě studentů, profesorů a kleriků. Protože Irán - a tedy potažmo fundamentální a tedy bojová větev islámu - se presentoval jako vítězství muslimů nad "neznabožskými uzurpátory z Ameriky", byly zde jisté argumenty, které lahodily uším mladých Saudů z bohatých rodin. Tyto argumenty ovšem nemají téměř vůbec co dělat ani s "nejrevolučnějším" výkladem Koránu. Tvoří však doktrínu, která je spíše jakýmsi nemanželským dítětem islámského fundamentalismu s neomarxistickým intelektualismem. Islámské kořeny této doktríny položila puritánská sekta Wahabi, která před více než sto lety žila na území pozdější Saud- ské Arábie a snažila se o purifikaci islámu. Její západní elementy jsou založeny na teorii, že, stejně jako komunismus a nacismus předtím, je radikálně-fundamentální islamismus anglického liberálního ekonoma Hobsona popularizovanou Leninem Imperialismus Nejvyšší stadium kapitalismu - a vybroušenou do these padesátých a šedesátých let, tvrdící, že bohatství a moc Západu jsou výsledkem vykořisťování a olupování Třetího světa. Nesmíme ovšem zapomenout, že, stejně jako komunismus a nacismus před tím, je radikálně-fundamentální islamismus - jakkoliv sociálně "obložený" - jen violentní, heretickou a zpolitizovanou perverzí islámu. A tedy, stejně jako nacističtí a komunističtí vůdcové, i fundamentální vůdcové očekávají především politické či politickomocenské řešení spíše než sociálně-politické. Ať či onak, v žádném případě ale nejde ...o beznaděj či bezvýchodnost z chudoby, která plodí nenávist ..., která plodí odboj a terorismus..., jak se to podává dnes v médiích.
Ony politicko-mocenské argumenty jsou v Saudské Arábii zaktualizované dalším, již uvedeným faktorem: neuvěřitelně vysokými ročními přírůstky populace. Bohužel i v královské rodině. Před 25 lety bylo v Saudské Arábii asi 4000 registrovaných princů, částečně královských, částečně mixovaných (ale vždy princů). Dnes je jich přes deset tisíc. Na zemi s 25 až 30 miliony obyvatel je jich právě dost na obsazení všech vysokých a vyšších míst ve vládě, v armádě a ve státně dotovaném průmyslu. Jejich jediná kvalifikace je mnohdy a zpravidla jen titul. Tak tomu bylo donedávna a zvyk je v těchto zemích železná košile. Samozřejmě to nebyl vždycky jen zvyk, ale rozumná vnitrostátní politika dle teorie, že ... s bratrancem proti cizinci, ale bratrem proti bratranci...; málokdy ovšem bratr proti bratrovi. Problém je, že tito princové sedí na místech, která by podle rigorózních konkursů patřila vrstvě mladých, universitně vychovaných a inteligentních Saudů, kteří kromě znalosti světa, kde většinou studovali, ještě znají velmi dobře nejméně angličtinu; někdy ještě i francouzštinu, historický jazyk arabské inteligence. Čili i v relativně benevolentní monarchii, což ta saudská bezesporu je, se politika "zavřených dveří ke kariérám a tedy i k moci" transformuje na stále větší nespokojenost mezi vrstvou saudské inteligence. A byl to právě tento syndrom doma zavřených dveří, který vedl část mladé saudské inteligence - již předtím načichlé fundamentální islámskou doktrínou - za hranice; pomáhat Talibanu vyhnat ruskou armádu. A když ne osobně a fyzicky, tedy aspoň peněžními dary.
A v této fázi začíná důležitý mezník ve vývoji Osamy Binladina. Již jako student v Jedde se, společně s mnoha přáteli, dostal do styku s bojovou frakcí fundamentálního islámu. Jako patnáctý syn měl velmi malou šanci na prestižní pozici v rodinném podniku a ani se, po pravdě řečeno, o to v těchto začátcích příliš nepokoušel. Dobrodružství a možnost praktického naplnění wahabské these "permanentního boje proti nevěřícím" ho přitahovalo až fascinovalo. Konečně se rýsovalo naplnění jeho ambicí. A tak se začalo z hlediska západní civilizace zcela košer, ba dokonce podporované CIA - partyzánskotalibánské období budoucího teroristy. Když potom po několika letech Rusové odešli, octl se mladý Osama najednou bez jakékoliv rozumné perspektivy. A pro tak nesmírně ambiciozního a charismatického mladého muže se najednou zhroutilo současně naplnění jeho života. Vrátil se na čas domů do Jeddy, ale tam na něj žádná spektakulární kariéra ani v byznyse ani v politice nečekala. Bratři mu pochopitelně nenabídli žádnou vhodnou pozici - nezapomenout, že "vhodná" pozice po jeho šarži v Talibanu, kde ke konci sloužil de facto jako zahraniční ministr a ministr obrany, by nesměla být nic nižšího než vicepresident v Binladin Corporation. Pak se rychle přihodily dvě věci, které způsobily jeho konečný posun z pozice religiózního fundamentalisty do pozice rebela a konečně politického teroristy. První bylo obsazení Kuwaitu iráckou armádou Saddama Husseina a následné ohrožení Saudské Arábie. Binladin navrhl králi, - zde si připomeňme úzký vztah klanu Binladinů ke královské rodině - že se svou talibánskou armádou zemí ochrání. Saudská královská rodina ovšem pozvala Američany, a když Osama začal remcat a psát otevřené dopisy králi, ten jej napřed nechal internovat v Jeddě a posléze nařídil rodině, aby jej oficiálně zavrhla. A tady se začal formovat jeho antiamerický syndrom: moje země dává přednost Americe před Osamou Binladinem. Tím je dobře patrné, že základ jeho anitisociálního a specificky antiamerického chování nejsou - na rozdíl od ostatních ideologických vůdců islámských fundamentalistů - ani tak otázky religiózní či politické potažmo antikapitalistické, jako spíše zhrzená pýcha a touha jeho zatím nesplněného velikášství ukázat, co dovede.
Druhý klíčový faktor, který jeho politickou neudržitelnost mohl snadno zpochybnit a pravděpodobně i vrátit Osamu do politickoreligiózního života v Saudské Arábii (čemuž by pravděpodobně dával přednost), rozebereme v dalším odstavci. Zatím budeme jen konstatovat výsledný efekt. "Kostky byly vrženy" a tak Osama znovu oprášil svoje dávné rebelantství proti starším (otec již zemřel a bratři mu vyplatili jeho podíl, kolem tří set milionů dolarů), proti institucím - v tomto případě nenáviděná instituce, která jej připravila o slávu při obraně země, je Amerika - a proti společnosti representované králem a rozhodl se, že všem s konečnou platností ukáže, kdo je Osama Binladin.

Na tomto místě se zmíníme o druhé promarněné příležitosti, která by velmi pravděpodobně měla podstatný vliv na zcela jiné zformování jeho kariéry. Promarněná příležitost se váže na příhodu, o které s výjimkou účastníků (tj. saudského intelektuálního disentu, presidenta Bushe seniora a několika jeho poradců) nikdo neví.

Jak se dělá islámský terorista
Příhoda, - tenkrát zdánlivě nepatrného významu pro Ameriku - které jsem byl jako přímý účastník svědkem, měla ovšem do značné míry vliv na utváření konečného teroristického profilu Osama Binladina. Jsem si jist, že jako řada jiných rozhodnutí "nepatrných významů pro Ameriku" (např. zastavení americké armády před Berlínem a Prahou v dubnu a květnu 1945) i tato causa by se retrospektivně řešila úplně jinak.
Příběh začal během gulfské války (proti Iráku na zlomu roku 1990/91). V předchozím paragrafu jsem naznačil mocensko-kariérní a z toho plynoucí mocensko-politický problém "zavřených dveří saudské inteligenci. Zmínil jsem se o deseti tisících škrholů na všech důležitých postech, jejichž jediná kvalifikace je rodný list (a titul prince). Tohle se samozřejmě saudské vzdělané střední a vyšší střední třídě nelíbilo ani omylem. Kromě její vlastní tvůrčí existence byla v otázce nakonec i existence státu jako takového, neboť stát se může zachovat jen rozvíjením a využíváním schopnosti indigenní inteligence. Od začátku 80. let se celý problém začal vyhrocovat natolik, že se v Saudské Arábii utvořil disent ne nepodobný disentu v ČSSR v těchže letech. Cílem bylo přesvědčit "sedm Sudairů", že je nakonec i v jejich zájmu utvořit sněm, v arabských zemích zvaný "majlis", ve kterém by kromě určitého procenta princů byl hlavně zastoupen intelektuální disent a vysoký klér, který v Saudské Arábii byl velmi mírný a celkem neškodný. Zde nutno dodat, že v osvícenějších gulfských státech (Kuwait, UAE, Bahrain) takové instituce již nějaký čas docela úspěšně fungovaly; proslavily se zejména praktickou eliminací společnosti, obzvláště nestravitelných ediktů místních monarchů.
Nátlak - dlužno dodat, že nebyl příliš razantní; v království jde hlava dolů za jakýkoliv projev proti majestátu - nevedl k ničemu. Až se náhle dostavila jediná a pravděpodobně poslední šance v podobě velkého kontingentu americké armády v zemi. A ta, pozvaná králem Fahdem, což se stalo poprvé v historii království, dostala za úkol zachránit monarchii před Saddamem Husseinem. Z ničeho nic se nejvyšším komořím (s neomezenou mocí) v zemi stal armádní generál Schwartzkopf, vrchní velitel všech amerických a spojeneckých NATO-vojsk v Gulfu. Saudský disent tudíž nezaváhal a napsal oficiální dopis presidentu Bushovi s podpisem všech představitelů předních rodin (což se četlo jako Who´s Who in Saudi Arabia), ve kterém ho žádá, aby je podpořil ve snahách ustavit sněm v zemi.
Samozřejmě by to znamenalo "domluvit" královské rodině. Na druhé straně byly v té době Spojené státy, a tedy zejména americký president, skutečným a neomezeným vládcem v Saudské Arábii a za těchto okolností by na to s velkou pravděpodobností stačil jeden krátký telefonní hovor. Dopis, jehož konečné znění jsem na naléhání saudských přátel napsal, byl odevzdán Bushovi osobně jednou velmi důležitou osobností s ministerským titulem (a spoludisidentem) a pak se jen čekalo, co bude. Nebylo nic; Bush si patrně nechtěl pálit prsty ve vnitřní politice, která by dle názoru jeho rádců zemi politicky destabilizovala.
Destabilizovala? Spíše naopak. Jak jsem už řekl výše, politickou destabilizaci v Saudské Arábii mohou vyprovokovat buď jen ozbrojení beduíni - a ti jsou zatím se svým údělem (jakkoliv těžce zaplaceným) spokojeni nebo Osama se svou neomarxistickou wahabisticky-fundamentální ideologií, kterou přejal jako svou válečnou doktrínu. V případě zavedení sněmu a tedy přebudování státu na konstituční monarchii by se nestalo nic víc, než že by se otevřely dveře pro nové a charismatické tváře v saudské vnitrostátní politice. Asi by se po čase dostali do vysokých postů vhodnější lidé, ale skoro ihned by se objevil v domácím povědomí Osama, ať už jak představitel mladší a nejmladší generace vyšší střední třídy a nebo i části královské rodiny, tedy vrstev, které mají blízko k jeho filo- sofii. Tato filosofie by měla samozřejmě revoluční zaměření, ale stabilitu státu, který má pevně v ruce armádu, gardy a policii by to v nejbližších 10 až 15 letech s největí pravděpodobností vůbec neohrozilo. Last but not least, alespoň částečné napravení pošramoceného šejka Binladina - král by mu asi ihned propůjčil tento tradiční, byť honorání titul - současně s dlouhodobou organizací saudsko-wahabské religiózní revoluce by vzalo čas jinak nutný k organizování islámského terorismu na plný úvazek. Čili, čekalo by ho jistě mnoho práce v nejbližších deseti letech doma, než aby se mohl starat plně o své talibánské kamarády či světový terorismu. Kromě toho, i kdyby se začal nezřízeně starat, v Saudské Arábii by byl Osama Binladin jistě spíše k dostižení a zasažení než v horách a tunelech afgánských hor.

Na všechny tyhle kauzální řetězce se při studování světového terorismu nějak pozapomnělo a výsledek na sebe nechal čekat jen do jedenáctého září prvního roku třetího tisíciletí (křesťanského letopočtu). V poslední části se podíváme, zda lze v minulosti (tedy v historii) nalézt klíče k vyřešení problému světového teroru radikálního islamismu v budoucnosti.

Co lze očekávat a co s tím?
Ukázali jsme, že radikální islamismus je násilnická, heretická a politizovaná perverze islámu. Rovněž tak se dá říci, že nacismus a komunismus byly násilnické, heretické a politizované perverze osvíceného křesťanského demokratického humanismu v západních zemích. Paralel mezi těmito třemi ideologiemi - kromě přímých západních vlivů (Lenin, Hobson; viz výše) na "purifikovaný" islám radikálních fundamentalistů - je však více.
Za prvé jsou všechny tyto tři ideologie tím, co Burke nazývá "ozbrojenými doktrinami" 2). Znamená to, kromě jiného, že je nelze porazit jinak než na bojišti nebo ve vojenskostrategickém souboji ekonomií. V tomto směru nacismus a komunismus zapříčinily dlouhé občanské války a vojenské kampaně v západním světě. Problém je v tom, že islámské státy, které jsou do značné míry zasaženy mezinárodním terorismem (radikálních klik svých vlastních občanů), zrovna tak jako Západ, nestačí na ozbrojený boj samy. Nicméně dle výše uvedeného hesla "... já s bratrancem proti cizinci..." značná část islámských mas bude spíš na straně fundamentální frakce, hlásající jakkoliv zpolitizovaný a pervertovaný islamismus, než na straně ozbrojené pomoci ze Západu. Tohle je dobré si pečlivě zapamatovat.
Za druhé jsou (a vždy byly) tyto ideologie na počátku personifikovány charismatickými leadry, kteří se mohli masám vykázat nějakým významným politickým, vojenským či sociálním úspěchem. Tak Hitler se oháněl pořádkem a kázní v zemi, skoro totální zaměstnaností, politicky obsazením Porýní v březnu 1936, a posléze počátečními, nepochybně spektakulárními vojenskými úspěchy. Lenin svrhnul samoděržaví a velký vožď Stalin porazil Hitlera. Je proto téměř jisté, že Osama navrhl, finančně (za pomoci spřátelených sponzorů) zabezpečil a zorganizoval útok na New York a Washington, i když detailní plánování asi provedli vojenští stratégové. Jenom akce tohoto druhu mu mohla získat celosvětovou notorietu a adulaci muslimských mas.
Třetí společný rys těchto ideologií je, že zejména v počátku jsou skupiny, které "revoluční" hnutí vedou složeny nikoliv z mas (což je jen jiný výraz pro "ulici"), ale z relativně vzdělaných lidí střední či vyšší střední třídy. Gregor a Otto Strasserové, Paul Joseph Goebbels, Heinrich Himmler, Hermann Goring, Rudolf Ley, Fritz Tyssen, Hjalmar Schacht, Kurt von Schráder, gen. Hans von Seeckt, Winifred Wagner byli všichni vysokoškolsky vzdělaní lidé a někteří z nich patřili do nejvyšších kruhů německé společnosti. O Goebbelsově vysoké inteligenci nás pak široce informuje mezi jinými i Lída Baarová. Lenin byl vždy obklopen studenty a 80% členů úplně prvního ÚV KSSS se rekrutovalo přinejmenším ze střední třídy. O komunistické mladé gardě" v poválečném Československu " (P.Kohout, L.Vaculík, M.Jungmann, E.Kantůrková, M.Kundera, K. Kosík, L.Pachman, K.Kostroun, R.Klímová-Budínová e tutti quanti) jsme se zmínili výše. Osamovi saudští stoupenci jsou, jak jsme také již výše řekli, všichni bývalí vysokoškoláci a rekrutují se z nejmocnějších rodinných klanů, ne-li přímo z královské rodiny.
Podívejme se nyní, jak dalece nám mohou historické reminiscence a paralely mezi ideologiemi a jejich samozvanými leadry pomoci v odhadu budoucích socio-politických trendů. Tím se dostaneme do oblasti scénářů, ve kterých zjevně budou figurovat zbraně hromadného ničení lidských životů a majetku. Lze tedy říci, že se jedná o scénáře třetí světové války.
Problém s narcistickými megalomany, pro něž moc a především masová adulace funguje jako opium - a tato kategorie je, kromě všech historických power-junkies: vojevůdců, caesarů, diktátorů a fuhrerů, jako ušitá pro Osamu Binladina - je v tom, že, přesně jako opium, tito poster-boys potřebují moc nad davy a davové oslavování ve stále větších dávkách. To ovšem znamená inscenování stále více spektakulárních úspěchů: vyhraná válečná tažení, obrovské stavby, první let do vesmíru, a nebo alespoň před tím neuvažovatelné teroristické útoky. Z toho tedy jednoznačně plyne, že útok na New York a Washington nebyl isolovaný incident či vyvrcholení teroristické kampaně. Aby Jánošík zůstal Jánošíkem a zachoval si přízeň lidu, byly nutné další a pokud možno i mohutnější souboje s vrchností. Taktéž Hitler, kterému po Polsku už nestačila ani Francie, zinscenoval nakonec boj proti celému světu. Tedy i Osama, zachová-li se při životě, bude zcela jistě plánovat a pokud možno i realizovat stále hroznější teroristické útoky na západní civilizaci. Pokud možno především na Ameriku a potažmo i na Kanadu, pokud se rozhodne k bakteriologické variantě. Jinak na nejslabší článek ve skupině zemí Nata, které jeho fundamentalistická ozbrojená doktrína pokládá (podle Lenina) za lůno "kompradorského kapitalismu" nevěřících a tedy i zdroj většího ožebračování pravých muslimů" celého světa a který je proto nutno zničit. Lze tedy například očekávat útoky na celou podstatu ekonomické komunikace, internet, s úmyslem zničit co nejvíce informací a znemožnit praktické fungování moderních hospodářství. Pošta ve Spojených státech už dnes uvažuje o eventuálním přerušení doručování listových zásilek, a to již po několika prokázaných "anthraxových dopisech", o jejichž odesílatelích se zatím moc neví. Přestože se na Capitol Hillu (ve Washingtonu) otevřela jen jediná obálka adresovaná senátorovi Daschlemu, obsahující jemný dýchatelný anthrax, a přestože se ví, že i v nejhorším případě stačí zavřít jednu či dvě přilehlé kanceláře, úřady uzavřely celou budovu senátu. Letadla létají poloprázdná, i když nové únosy jsou dnes již téměř vyloučené. Psychologickou válku zatím teroristé vyhrávají a davová psychóza zůstává i nadále Osamovou největší zbraní.
Za těchto okolností je opět nutno vzít na potaz historii, aby nás poučila, co a jak se dělo v podobných podmínkách. Podíváme se nejdříve na to, jak se srovnatelně civilizované společnosti bránily, eventuálně jak se chtěly bránit proti charismatickým diktátorům a vůdcům, kteří, zaštítěni ozbrojenou doktrínou, vedli zjevně společnosti do záhuby anebo do situací, kdy budoucnost světa už nebyla zajištěna pro žádnou společnost.
Kauza Adolf Hitler nabízí ideální srovnání a konec konců i řešení. Jednak proto, že Hitler používal stejné MO v otázkách kombinování skutečného a očekávaného či předpokládaného teroru. Jeho nálety na Londýn neměly s válečnými cíli co dělat. Cíl byl podlomit morálku a způsobit politický tlak na vládu, aby podepsala buď mírovou smlouvu (v konečném období války, kdy rakety V1 a V2 byly nástroji teroru) a nebo kapitulací (v počátečním období tzv. "Battle of England") s Německem. Další důvod je v tom, že civilizovaná německá společnost - jakkoliv prolezlá gestapem a bez alternativních vůdců dovedla rozpoznat, že: (1) pokračování v Hitlerově kurzu způsobí nakonec její zánik; (2) Hitler je nezaměnitelný (za kohokoliv jiného) a jeho likvidace přivodí nakonec likvidaci celé doktríny nacismu; (3) ozbrojená doktrína se dá potlačit zase jedině zbraní.
Likvidaci říšského vůdce si vzala na starost armáda, většinou členové generálního štábu a v letech 1938 až 1944 se pokusili o čtyři puče, z toho dva velmi dobře připravené atentáty 3). Jenom díky neuvěřitelným náhodách tyto dva atentáty selhaly. Poslední neúspěšné konspirace se zúčastnil, kromě jiných, i velitel západní fronty gen. Erwin Rommel (proslulý velitel Afrikakorpsu). Členy konspirativních skupin byli samozřejmě i civilisté, většinou vládní úřednící a příslušnící nejvyšších vrstev německé společnosti.
V případě Osamy Binladina lze na německý model naroubovat tyto skutečnosti: (1*) Ví se, že bez důsledného odporu teroristé (za pomoci faktických a psychologických úderů) mohou podstatně narušit fungování západní civilizace. (2*) Ví se také, že Osama jen svojí pokračující existencí rozšiřuje celou radikálně-fundamentalistickou ozbrojenou doktrínu na stále větší množství prostých a primitivních muslimů na celém světě. Lze se tudíž důvodně domnívat, že jako Hitler před ním, tak i Osama Binladin je v tomto oboru nezaměnitelný a tudíž jeho zánikem celé teroristické podzemí ztratí raison d´etre, přinejmenším alespoň hlavního propagátora a proponenta. Na tohle se zapomnělo v gulfské válce, kde vojenská aliance nechala uniknout Saddama Husseina zastavením ofensivy a zakončením ozbrojených akcí ještě před dobytím Bagdádu. Ten se pak stal svým sponzorováním světového terorismu ústředním problémem celosvětové politiky na Středním východě. (3*) Jeho zánik se pak musí realizovat ozbrojenou akcí 4), ať už přímým útokem komanda či bombardováním. Ale realizovat se musí. V současné době je už přílíš mnoho v sázce. Nikoliv jedna společnost, - a i tam to chtěli její příslušníci řešit mimozákonnými prostředky - ale celá civilizace.
Tímto se dostáváme k nejobtížnějšímu gnoseologickému mostu k řešení světového terorismu, ale zároveň i určité morální překážce, kterou civilizované historicky-právní společnosti budou muset překonat: tzv. Bushovy doktríny. President George W. Bush prohlásil, že "... buďto přivedeme Osamu ke spravedlnosti, a nebo spravedlnost k Osamovi.." a pokračoval dnes již slavným výrokem: "... pro svět existují jen dvě alternativy, buďto s námi a nebo proti nám...". V tomto případě má president G. W. Bush absolutní pravdu. Absolutní proto, protože po apokalyptickém zániku civilizace nebude již existovat nikdo, kdo by byl schopný pronášet jakékoliv relativně platné teorie, axiomy či jenom prostá sdělení.

Prameny a vysvětlení
1) Používám anglické transkripce příjmení (jak společností, tak rodiny) Binladinú, jak je po desetiletí užíváno v Saudské Arábii. Rodinná firma se také nazývá BINLADIN Corporation.
2) O'Sullivan J.O., "Radical Islamism: »bastard child« of Marxism", National Post, Oct-10,2001, str. A 16
3) Shirer, W.L., The Rise and Fall of the Third Reich, Fawcett Publ., Greenwich, Conn., 1960, str. 433-436, 856-861, 1322-1330, 1355-1368
4) Jak bylo již řečeno výše, první cíl je zbavit ozbrojené talibánské a potažmo veškeré fundamentálně-islámské frakce všehoschopných a ke všemu odhodlaných teroristů. To jsou ovšem jen masy bez vlastního uvažování, které potřebují "věrozvěsta". K tomu je ovšem nezbytné nutné zlikvidovat charismatické leadry; v tomto případě jediného. Zlikvidováním jeho vlivu tato islámská ozbrojená herese pravděpodobně nezanikne. Nejspíše se stáhne do hlubokého podzemí jako v Egyptě. V každém případě se získá možná několik let, ve kterých se může v klidu připravit strategie pro další kolo boje s terorismem (pokud bude potřeba).

Mirek Karásek - Polygon 7 + 8/2001

___________ na Hlavní stránku _______print_______  CO TY NA TO?   vyjádřete se v sekci FORUM ! _____