Co se děje v mysli sebevražedného atentátníka
Izraelský názor: tvrdou rukou lze sebevražedné atentátníky zlikvidovat

Většina světa vidí sebevražedné atentátníky jako samotářské fanatiky, ve skutečnosti jsou to však pěšáci velkých teroristických sítí, které vedou vypočítavou psychologickou válku. Navzdory tomu, co si lidé většino myslí, sebevražedným atentátníkům je možné zabránit ve vykonání atentátu, ale jen v tom případě, budou-li vlády věnovat větší pozornost jejich metodám a jejich motivaci.

23. říjen 1983 byl jedním z nejstrašnějších dnů v historii moderního terorismu. Dvě obrovské exploze zničily kasárna amerického a francouzského kontingentu mnohonárodnostního mírového sboru v Bejrútu. O život přišlo 241 amerických a 58 francouzských vojáků. Obě exploze způsobili muslimští extremisté, kteří zajeli s vozidlem doprostředka cílového prostoru a odpálili bomby, aniž by sami unikli. Následovaly četné sebevražedné útoky proti izraelským a americkým cílům v Libanonu a v Kuvajtu, a tak se ukázalo, že do repertoáru moderního terorismu vstoupil nový druh zabíjení, kde úspěch útoku závisí na smrti pachatele.

Tato taktika šokovala odborníky na bezpečnost. Ze dvou století předchozích zkušeností vyplývalo, že teroristé, i když byli ochotni riskovat život, si přejí žít po teroristickém činu, aby mohli mít prospěch z jeho výsledku. Ale tento nový terorismus této zkušenosti protiřečil. Zdálo se, že tento druh terorismu je kvalitativně odlišný. Byl téměř nadpřirozený, nesmírně ničivý a nebylo možné mu zabránit. Neuplynulo ani šest měsíců a francouzský prezident Mitterrand a americký prezident Reagan odvolali svá vojska z Libanonu. Bylo to mlčenlivé přiznání, že tento nový druh terorismu ochromil všechna dosavadní protiteroristická opatření. Vládní činitelé rozestavili betonové zátarasy kolem Bílého domu a uzavřeli v Pentagonu podzemní tunely pro autobus. Nikoho to nepřesvědčilo. Jak poznamenal v roce 1983 skepticky týdeník Time: "Žádný odborník na bezpečnost si nemyslí, že takováto obranná opatření zabrání rozhodnému islámskému teroristovi, který očekává, že se připojí k Alláhovi tím, že usmrtí pár Američanů."

Tisk označil tyto atentátníky za iracionální fanatiky, avšak odborníci na terorismus vypracovali inteligentnější zhodnocení. Argumentovali, že sebevražedný terorismus obsahuje vnitřní taktické výhody nad "konvenčním" terorismem: je to prostá a levná operace (nevyžaduje to žádnou možnost úniku ani složitou záchrannou operaci), zaručuje to velký počet raněných a mrtvých a rozsáhlé škody (sebevražedný atentátník si totiž může sám přesně zvolit dobu, místo a okolnosti útoku), nehrozí nebezpečí, že vyslýchaní teroristé prozradí důležité informace (protože jejich smrt je jistá) a má to obrovský dopad na veřejnost a na sdělovací prostředky (v důsledku drtivého pocitu bezmoci). Dr. Ramadan Shalah,generální tajemník Palestinského islámského džihádu, takto shrnul šokující logiku této nové teroristické taktiky: "Náš nepřítel vlastní nejmodernější zbraně na světě a jeho armáda je vycvičena na vysokou úroveň. My nemáme nic, čím bychom mohli bojovat proti vraždění a zločinnosti vůči nám než zbraň mučednictví. Je to lehké a stojí nás to jen naše životy. Nad lidskými bombami nelze zvítězit, ani ne jadernými bombami."

Výskyt sebevražedného terorismu během posledních dvou desetiletí svědčí o tom, jak drasticky efektivní metoda to je. Stal se životně důležitou součástí několika kampaní teroru, včetně úspěšné operace organizace Hezbollah proti izraelské invazi do Libanonu v polovině osmdesátých let, v letech 1994 - 1996 bombardovali sebevražední atentátníci z organizace Hamas autobusy, aby zastavili izraelsko-palestinský mírový proces a v letech 1995 - 1999 používala sebevražedných atentátníků v boji proti Turecku Kurdistánská strana pracujících. Vytvoření speciálních sebevražedných jednotek v rámci armády Liberation Tigers of Tamil Eelam na Srí Lance přidala hrůznou dimenzi občanské válce na tom zničeném ostrově. Kromě toho, že usmrtili od roku 1987 stovky civilistů, vojáků a vysokých armádních důstojníků, tamilští sebevražední teroristé zabili dva šéfy států: v roce 1991 premiéra Rajiva Gandhího v Indii a v roce 1993 prezidenta Ranasingha Premadasu na Srí Lance. Nynější prezident Srí Lanky, Chandrika Kuaratunga, nedávno přišel o oko při atentátu, který usmrtil nejméně 24 lidí. Bombové útoky na americká velvyslanectví v Keni a v Tanzanii v roce 1998, při nichž zahynulo téměř 300 civilistů, byly brutálním opakováním tragedií z Libanonu v roce 1983. Téměř dvacet let po svém dramatickém příchodu na scénu má i nadále sebevražedný terorismus image "neporazitelné" teroristické zbraně. Ale je tato taktika skutečně neporazitelná? Zkušenosti posledních dvou desetiletí přinesly důležité informace o pravé podstatě sebevražedných atentátníků - informace, které demystifikují jejich motivaci i strategii, odhalují jejich zranitelnost a ukazují, že by bylo možné jejich vliv neutralizovat.

Průměrní, každodenní mučedníci

Z historie vyplývá, že sebevražedný terorismus existoval už v dávné minulosti. Už v 11. století využívali Atentátníci, muslimští bojovníci žijící v severní Persii, sebevražedného terorismu jako strategie k prosazování islámu. V 18. století reagovaly muslimské komunity na malabarském pobřeží v Indii, v Atjehu na Sumatře a na Mindanao a Sulu na jižních Filipínách na evropský koloniální útlak sebevražednými útoky. Tito pachatelé nepovažovali svou smrt za sebevraždu. Považovali ji za mučednictví jménem komunity a pro boží slávu.

Kromě toho, sebevražedný terorismus, ať už starověký nebo moderní, není jen důsledkem náboženského fanatismu, islámského nebo jiného. Martha Crenshawová, čelná odbornice na terorismus na Wesleyan University, argumentuje, že rozpoložení mysli sebevražedného atentátníka se nijak neodlišuje od rozpoložení mysli tibetských mučedníků, kteří se upálili, irských politických vězňů, kteří zemřeli na hladovku anebo teroristů po celém světě, kteří by chtěli dál žít po provedení atentátu, ale vědí, že jejich šance na přežití jsou mizivé. Z tohoto hlediska ztrácí sebevražedný terorismus svou démonickou jedinečnost. Je to jen jeden druh mučednictví, který obdivují určité kultury nebo náboženské tradice ale který odmítají jiné kultury, které dávají přednost jiným způsobům nejvyšší oběti.

Mučednické činy se odlišují nejen podle kultury, ale také podle konkrétních okolností. Psycholog z Telavivské univerzity Ariel Merari provedl podrobnou studii osob, kteří páchají sebevražedný terorismus. Vypracoval osobnostní profily více než 50 muslimských sebevražedných atentátníků, kteří byli členy Hezbollah, Amalu a světských prosyrských organizací v Libanonu, stejně jako členy Hamasu a Palestinského islámského džihádu v Izraeli. Dospěl k názoru, že typický psychologický nebo demografický profil sebevražedného teroristy neexistuje. Z jeho zjištění vyplývá, že intenzivní konflikty plodí několik druhů lidí, kteří jsou potenciálně ochotni se obětovat za určitou kauzu. Kromě toho, Merari argumentuje, že žádná organizace nemůže přimět žádnou osobu, aby souhlasila se svou smrtí. Úkolem osob, které verbují sebevražedné atentátníky, není lidi přesvědčovat, aby se stali sebevražedným atentátníkem, ale identifikovat v kandidátech predispozici k sebevražednému atentátu a posilovat ji. Verbíři často využívají náboženské víry při indoktrinaci budoucích atentátníků, využívají jejich přesvědčení, že budou odměněni v ráji, a tím posilují už existující tendence k sebeobětování. Ale tendence vůči mučednictví posilují výrazně i další motivy, včetně vlastenectví, nenávisti vůči nepříteli a hluboký pocit zotročení.

Vzhledem k tomu, že je sebevražedný terorismus organizovaným jevem, boj proti němu nemůže probíhat na individuální rovině. I když vytváření osobnostních profilů jednotlivých sebevražedných atentátníků je jistě fascinující akademická práce, v reálném světě je relevantnější pochopit, jak jednají a jak uvažují vedoucí představitelé teroristických organizací, kteří by se nikdy sami neusmrtili, ale využívají sebevražedného terorismu na základě chladné kalkulace.

Péče o sebevražedného atentátníka

Sebevražedný atentátník je téměř vždy až posledním článkem dlouhého organizačního řetězce, jehož součástí je mnoho činitelů. Jakmile bylo učiněno rozhodnutí spáchat sebevražedný útok, jeho realizace vyžaduje alespoň šest samostatných operací: výběr cíle, shromažďování výzvědných informací, naverbování atentátníků, fyzická a "duchovní" přípravu, přípravu výbušnin a dopravu sebevražedného atentátníka do cílové oblasti. Takové mise se často účastní desítky teroristů a jejich pomahačů, kteří nemají naprosto v úmyslu spáchat sebevraždu, ale bez nichž by se sebevražedná operace nemohla uskutečnit. Z podrobného studia všech organizací, které od roku 1983 páchají sebevražedný terorismus, vyplývá, že hlavní rozdíl mezi nimi se týká toho, do jaké míry je sebevražedný terorismus institucionalizován. Na nejprimitivnější úrovni jsou skupiny, které nepraktikují sebevražedný terorismus pravidelně a neschvalují ho jako svou taktiku. Místní členové nebo stoupenci takových organizací ho však mohou využít z vlastní iniciativy z celé řady důvodů, například chtějí napodobit slavné činy jiných, reagují na pocit obrovského ponížení a zoufalství, chtějí pomstit smrt kolegů a příbuzných, anebo chtějí využít příležitosti k útoku.

V takovém kontextu je důležité vzít v úvahu to, co se dá nazvat "předsebevražedným terorismem". Sebevražedným atentátům Hamase a Palestinského islámského džihádu v Izraeli během devadesátých let předcházela v osmdesátých letech vlna atentátů, při nichž útočníci oběť zabili nožem. Tito útočníci nikdy neplánovali, jak z místa atentátu uniknou, a často byli na místě usmrceni. Tyto vraždy nožem neorganizovala žádná organizace a většinou byly zcela spontánní. Avšak vyjadřovaly kolektivní náladu mezi mladými Palestinci, vedoucími svatou válku (džihád) proti Izraeli, která pomohla vytvořit atmosféru pro institucionalizovaný sebevražedný terorimus dalšího desetiletí.

Mnoho teroristických organizací zastává skeptický postoj ohledně strategické hodnoty sebevražedného terorismu, avšak využívají této taktiky za výjimečných okolností. Do této kategorie patří bombové útoky proti americkým velvyslanectvím v Keni a v Tanzánii (které údajně provedla organizace Qaida Osama bin Ladena) a podobné nepravidelné útoky, které během let provedly mj. egyptská Islámská skupina, egyptský Islámský džihád, kuwajtská Dawa a alžírská Ozbrojená islámská skupina. Takové sebevražedné útoky, i když pečlivě naplánované, jsou nepravidelné a nesystematické.

Na jiné úrovni jsou organizace, které oficiálně přijímají sebevražedný terorismus jako dočasnou strategii. Vedoucí představitelé těchto organizací získávají (anebo poskytují) ideologickou či teologickou legitimizaci pro užívání tohoto terorismu, verbují a cvičí dobrovolníky a pak je posílají do akce s konkrétním cílem na mysli. Do této kategorie patří nejdramatičtější operace organizace Hezbollah v letech 1983 - 1985, organizace Hamas v letech 1994 - 1996 a  Kurdské dělnické stran v letech 1995 - 1999. Nedávno zahájili čečenští povstalci náhle sérii sebevražedných atentátů po devíti měsících nerozhodných bojů proti ruské armádě. Jeden z prvních sebevražedných atentátníků, bratranec známého povstaleckého vůdce Arbiho Barajeva, údajně konstatoval: "Ochotně jdu na smrt jménem Allaha a svobody čečenského lidu."

V takových případech je institucionalizace sebevražedného terorismu dočasná a podmíněná. Vedoucí představitelé, kteří se rozhodnou začít využívat tohoto druhu terorismu, jsou k tomu většinou přivedeni intenzivním pocitem krize, přesvědčením, že tato nová taktika bude úspěšná, podporou od náboženského či ideologického establishmentu a nadšenou podporou své komunity. Zároveň jsou si plně vědomi proměnlivé podstaty těchto podmínek a potenciálního nebezpečí spojeného se sebevražedným terorismem (například drtivé vojenské odvety). Proto nemají potíže suspendovat sebevražedné útoky anebo je úplně zrušit.

Typickým příkladem bylo rozhodnutí organizace Hezbollah v roce 1983 začít provádět sebevražedné atentáty. Dnes je známo, že několik vedoucích představitelů této organizace s touto praxí nesouhlasilo. Argumentovali, že islám nedovoluje, aby si věřící brali vlastní život, a duchovní jako šejk Fadlallah poukazovali na právní překážky a nechtěli dovolit užívání této nové taktiky. Avšak sebevražedný terorismus byl nesmírně efektivní při vyhnání cizinců z Libanonu, a tak neexistovala motivace s ním přestat. Výsledkem byly nepřesvědčivé teologické pokusy sebevražedného atentátníka legitimovat v očích islámu - sebevrah byl charakterizován jako výjimečný voják, který riskuje svůj život ve svaté válce. Ale po odchodu Izraele z Libanonu v roce 1985 a se snižující se efektivitou této taktiky nařídili duchovní z organizace Hezbollah ukončení systematických sebevražedných atentátů. Bojovníci v organizaci dostali instrukce chránit svůj život a pokračovat v boji proti sionistům prostřednictvím konvenčních partyzánských metod. Od té doby povolila organizace Hezbollah sebevražedné útoky jen nepravidelně a výjimečně.

Není zcela jasné, kdy se velitelé organizace Hamas rozhodli proměnit své protiizraelské sebevražedné útoky ve strategický boj proti mírovému procesu. Jejich válka, kterou zahájili nesystematicky v roce 1992 proti vojenským cílům a proti civilním kolonistům na okupovaném území nevedla k výraznějším výsledkům. Masakr v Hebronu v roce 1994, kdy izraelský lékař Baruch Goldstein usmrtil 29 modlících se Palestinců, změnil všechno. Příslušníci organizace Hamas se rozhodli pomstít smrt svých spoluobčanů a začali provádět sebevražedné útoky v autobusech izraelských měst. Během několika týdnů tato nová vlna terorismu ochromila kolektivní důvěru Izraele v mírový proces a přímo hrála do rukou extremistickým duchovním z organizace Hamas, kteří se stavěli proti vyjednávání s Izraelem. Avšak v roce 1995 byly tyto sebevražedné útoky náhle zastaveny. Několik faktorů přesvědčilo šéfy organizace Hamas, aby s nimi přestali: mezi Palestinci vzrůstal odpor proti důsledkům bombových atentátů v autobusech (Izraelci proti nim realizovali rozsáhlé hospodářské sankce), vznikala rostoucí spolupráce mezi izraelskými a palestinskými bezpečnostními složkami, a izraelská protiteroristická služba nabývala na efektivnosti.

Je ironické, že Izrael neúmyslně přiměl v roce 1996 organizaci Hamas, aby obnovila autobusové sebevražedné útoky, když tehdy premiér Šimon Peres nařídil zavražděni Jehijy Ajaše, známého jako "inženýra" - Ajaš byl činitel organizace Hamas, který zorganizoval mnoho předchozích sebevražedných teroristických útoků. Organizace Hamas byla ponížena a v hněvu znovu zahájila v Izraeli na čas sebevražedné autobusové bombové atentáty. Série tří úspěšných útoků organizace Hamas a jednoho, provedeného palestinským Islámským džihádem změnila politickou atmosféru v Izraeli ohledně mírového procesu a vedla v roce 1996 k volební porážce Peresovy promírové vlády.

V případě organizací Hezbollah a Hamas nebyly vytvořeny trvalé sebevražedné jednotky a atentátníci byli naverbování a vycvičeni ad hoc. Avšak ve výjimečných případech přijímají některé organizace sebevražedný terorismus jako legitimní a trvalou strategii, což připomíná japonské piloty kamikadze za druhé světové války.

V současnosti jsou jediným příkladem tohoto jevu srílanští Tamilští tygři. Tito "Černí tygři" provedli svůj první útok v červenci 1987a od té doby se sebevražedné atentáty staly trvalým rysem jejich nelítostné války. Za posledních 13 let usmrtilo 171 sebevražedných atentátů stovky civilistů a vojáků a zranilo tisíce dalších lidí. Vraždy dvou šéfů států, politických představitelů a vysokých činitelů armády ukázaly, že se před takovýmito útoky nemůže skrýt žádný politik ani žádná veřejná osobnost.

Černí tygři jsou nejvýznamnějším důkazem, že sebevražedný terorismus není jen náboženským jevem a že za určitých extrémních politických a psychologických podmínek jsou světští dobrovolníci plně schopni mučednictví. Tamilští sebevražední atentátníci nejsou produktem náboženského kultu, ale produktem kultu osobnosti. Velupillai Prabhakaran, brutální a charismatický tamilský vůdce, který zahájil praxi sebevražedných útoků, byl zřejmě silně ovlivněn dramatickými úspěchy organizace Hezbollah v Libanonu. Prabhakaran je rozhodnut bojovat proti represivní silhalské vládě, dokud nezískají Tamilové nezávislost a vytvořil sebevražedné jednotky v podstatě jen silou vlastní osobnosti a plnou kontrolou své organizace.

Vytvoření Černých tygrů silně ulehčila raná praxe členů této organizace: Od začátku osmdesátých let mají tamilští bojovníci, ženy i muži, povinnost s sebou permanentně nosit kapsle s cyankali a musejí ji pozřít, pokud hrozí, že by byli zatčeni. Sebevražedné jednotku tamilské vzbouřenecké armády jsou v podstatě jen rozšířením všeobecné kultury absolutního mučednictví, která ovládá celou organizaci: proměna jejího člena z řadového vojáka v sebevražedného atentátníka je jen krátkou a tragickou cestou.

Jak potrestat sebevražedného atentátníka

Údajnou silou sebevražedného atentátníka je to, že to jsou samotáři, iracionální fanatici, které nikdo nemůže od jejich činu odstrašit. Ve skutečnosti je slabostí sebevražedných atentátníků, že nejsou ničím jiným než jen nástrojem šéfů teroristické organizace, která očekává prospěch z jejich šokujícího činu. Klíčem k boji proti sebevražedným atentátníkům je tedy dát teroristickým organizacím na vědomí, že důsledkem provedeného atentátu bude těžká cena. I když neexistuje jednoduchá formule, jak bojovat proti sebevražedným atentátům, zkušenost posledních dvou desetiletí ukazuje, že existují dvě komplementární politické a operační strategie.

Organizace využívají sebevražedného terorismu systematicky jen potud, pokud jejich komunita (a v některých případech cizí mecenášský stát) s jeho užíváním souhlasí. Tak mohou politické a hospodářské sankce proti společenství, v němž žije teroristická organizace, spolu s efektivním diplomatickým nátlakem na zahraniční mecenáše teroristů, pomoci omezit nebo zastavit sebevražedný terorismus. Potíž s politickými protiteroristickými opatřeními je vak v to, že trvá velmi dlouho, než jsou realizovány a důsledky nejsou nikdy jasné. Například Talibán v Afghánistánu i nadále ochraňuje Osamu bin Ladena (který byl ve Spojených státech v listopadu 1998 obžalován za vybombardování dvou amerických velvyslanectví ve Východní Africe) navzdory mezinárodním sankcím, jednomyslně přijaté rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která požaduje, aby byl postaven před soud, a hrozbě ze Spojených států, že se bude Talibán zodpovídat ze všech teroristických činů, dokud bude bin Laden pod jeho ochranou.

Šéfové organizací, které využívají sebevražedného terorismu, jsou zjevně ochotni hodně riskovat. Proto musí být vždycky politický boj proti sebevražedným atentátníkům doprovázen agresivním operačním bojem. Vlády si nemusejí vymýšlet úplně novou taktiku pro vedení války proti sebevražedným teroristům. Musejí však přijmout a zintenzivnit existující protiteroristiké strategie, jejichž prostřednictvím lze využít zranitelnosti sebevražedných atentátníků.

Achillovou patou sebevražedných teroristů je to, že jsou součástí rozsáhlé operační infrastruktury. Není většinou možné vytvořit osobnostní profil budoucího sebevražedného atentátníka a zatknout ho předem, ale jakmile je zjištěno, že určitá organizace začala používat sebevražedného terorismu, bezpečnostní služby mohou zaútočit proti velitelům a důstojníkům této organizace, kteří rekrutují a cvičí atentátníky a plánují atentáty. Toto protiteroristické úsilí však vyžaduje efektivní síť špionů, neustálé monitorování potenciálních spolupracovníků a těsnou spolupráci mezinárodních rozvědek. Protiterorističtí rozvědčíci musejí vyvíjet neustálý tlak na teroristickou infrastrukturu prostřednictvím útoků. Musejí se také snažit odříznout finanční zdroje teroristů tím, že připraví teroristické organizace o finance (likvidací kont v mezinárodních bankách či "propíracích" podnikatelských firem). Bez ohledu na to, zda existují konkrétní důkazy o plánovaných operací, je nutno přimět potenciální teroristy k útěku.

Fyzická ochrana potenciálních cílů je také velmi důležitá. Postavit betonové zábrany proti mučedníku, který jede s náklaďákem plným několika tun výbušnin, se může zdát absurdně neefektivní. Ale taková hmotná ochrana slouží dvěma základním cílům. Snižuje dopad sebevražedného atentátu, pokud se teroristovy podaří zasáhnout cíl, a slouží jako odstrašení od potenciálních sebevražedných atentátů. Pro teroristické řídící orgány, kteří nikdy nemohou vědět, kdy budou chyceni nebo usmrceni, je každý sebevražedný atentátník cenný. Nevyšlou ho do akce do silně hlídaných oblastí. Silniční zátarasy, vojenské kontroly na silnicích, kontroly veřejnosti v ulicích a užívání psů a automatických detektorů výbušnin může vést k podstatnému snížení terorismu.

Taková bezpečnostní opatření také poskytují sebevědomí veřejnosti. Vlády nesmějí zapomínat, že terorismus je formou psychologické války a že sebevražedný terorismus je nejextrémnějším výrazem této války. Proti terorismu je vždycky nutno vést psychologickou válku - je to boj, který se často odehrává v myslích obyčejných lidí. I v tom případě, kdy nemají vlády okamžité operační řešení, jak zamezit sebevražednému terorismu, musejí přesvědčit veřejnost, že veřejnost není terčem teroristů a že úřady dělají všechno, co je v jejich silách, aby ji ochránily. Obyčejní lidé by měli být informováni, že se proti nim vede psychologická válka. Svobodní lidé, jimž se řekne, že jsou obětí psychologické manipulace, si vyvinou velmi silné protilátky proti terorismu.

Při boji proti sebevražedným teroristům je důležité nepodlehnout představě, že jsou tito teroristé ochotni učinit cokoliv a přijít o všechno. Je to stejně naivní představa, jaká vyvolala širokou hysterii ohledně toho, že by teroristé mohli dostat do rukou zbraně hromadného ničení. Představa, že jsou teroristé nezastavitelní fanatikové, kteří jsou ochotni zabít milionu lidí, jen aby rozsévali strach a chaos, zakrývá skutečnost, totiž že jsou to chladnokrevní, racionální vrazi, kteří využívají násilí k dosažení konkrétních politických cílů.

Hrozba terorismu s použitím zbraní hromadného ničení není ničím víc než přehřátou rétorikou, ale sebevražedný terorismus zůstává nesmírně ničivou formou terorismu, kterou se jednadvacátému století asi nepodaří plně vykořenit. Politická nestabilita na Blízkém východě, v Rusku a v jižní Asii, včetně Íránu, Afghánistánu a Čečenska, a možná i Indie a Pákistánu, ukazuje, že tyto oblasti budou i nadále vysoce rizikovými regiony, a občas se vyskytnou sebevražedné útoky, motivované z těchto oblastí, i v jiných částech světa. Ale nynější chápání vysoké ceny sebevražedného terorismu a rostoucí spolupráce mezi rozvědkami po celém světě vyvolává naději, že v budoucnosti budou využívat systematicky této taktiky jen zoufalé organizace naprosto neúspěšných osob.

Ehud Sprinzak - časopis Foreign Policy ze září-října 2000

Ehud Sprinzak je děkanem Lauderovy školy politologie a diplomacie v Interdisciplinárním středisku v Herzliji v Izraeli

___________ Site Index ________print________  CO TY NA TO?   vyjádřete se v sekci FORUM ! _____