Co čte George W. Bush
Americký prezident si našel intelektuálního guru - izraelského politika Natana Ščaranského. Bushe inspirovala zejména Ščaranského myšlenka, že nejdříve je nutno blízkovýchodní arabské režimy demokratizovat, a teprve pak s nimi vyjednávat o míru.

Když Natan Ščaranskij, bývalý protisovětský disident a současný člen izraelské vlády, přijel v listopadu na návštěvu do Washingtonu, čekalo ho při vstupu do kanceláře Condoleezzy Riceové v Bílém domě příjemné překvapení. Riceová - v té době americká poradkyně pro otázky národní bezpečnosti, později jmenovaná ministryní zahraničí - se totiž se Ščaranským pozdravila držíc v ruce výtisk jeho nové knihy Obhajoba demokracie: Jak přemoci tyranii a terorismus silou svobody. "Víte, proč to čtu?" zeptala se podle zprávy, uveřejněné o této schůzce v konzervativním americkém magazínu The National Review, Riceová. "Čtu to, protože to čte prezident, a součástí mé práce je vědět, co si myslí."

Americký prezident George W. Bush, který se tento týden v Evropě snažil zlepšit napjaté vztahy Washingtonu se spojenci v NATO, Ščaranského knihu nejen četl, ale dokonce říkal každému, kdo byl ochoten ho poslouchat, aby si ji přečetl také. "Pokud chcete nahlédnout do způsobu, jakým se dívám na zahraniční politiku, přečtěte si knihu Natana Ščaranského," prohlásil Bush v lednovém interview pro list The Washington Times. Američtí "tvůrci veřejného mínění," dodal prezident, "by si ji měli připsat na seznam doporučené četby". Později Bush řekl listu The New York Times, že Ščaranského myšlení je součástí jeho "prezidentské DNA".

Neustupujme diktátorům
Kontroverzní pravicový politik Natan Ščaranskij je všeobecně považován za zastánce tvrdého postupu v blízkovýchodní politice, zejména v palestinské otázce, kde vytrvale odporuje izraelským ústupkům, které by ukončily současnou slepou uličku. Základní teze Ščaranského knihy Obhajoba demokracie, která udělala na amerického prezidenta takový dojem, je jednoduchá a nepříliš originální: Šíření demokracie zákonitě vede k rozšiřování míru a bezpečnosti, protože svobodné společnosti nejsou agresivní. Ščaranskij odmítá názor, že demokracie je kulturní fenomén specifický pro Západ, a tvrdí, že stejně jako byla tyranie smetena v bývalém komunistickém impériu, může být přemožena i na Blízkém východě. "Velká debata z doby mého mládí se vrátila," píše Ščaranskij. Opravdový mír mezi Izraelem a Palestinci bude tedy podle jeho názoru možný teprve tehdy, až Palestinci uskuteční demokratické reformy. Ščaranskij je také neobyčejně kritický k zahraniční politice "realistů", kteří ve jménu stability ustupují blízkovýchodním diktátorům - což je prý totéž, jako když se kdysi Západ snažil usmiřovat se Sovětským svazem.

Myšlenky tohoto izraelského autora - a často dokonce v doslovném znění - byly rozesety na významných místech Bushova inauguračního projevu z 20. ledna, v němž prezident vyhlásil, že hlavním cílem politiky Washingtonu bude "skoncovat s tyranií v našem světě". Americká a britská tištěná média od té doby spotřebovala mnoho slov při objasňování Bushova a Ščaranského "intelektuálního milostného románku" a jeho důsledků pro americkou zahraniční politiku i politiku světovou. "Intelektuál není zrovna slovo, které vás napadne jako první, když přemýšlíte o Georgi Bushovi," napsal 3. února britský týdeník The Economist. "A přesto je tento vzor prostého hocha se selským rozumem už několik měsíců posedlý knihou s abstraktním názvem, pocházející z pera židovského intelektuála." The Economist také referoval o "Bushově a Ščaranského doktríně svobody", která je plodem tohoto neobvyklého duševního setkání. Newsweek knihu nazval Bushovým "osobním manifestem ve vztahu k Blízkému východu" a vlivné internetové noviny Slate.com napsaly, že Ščaranskému jsou připisovány větší zásluhy o Bushovu rétoriku než autoru jeho prezidentské řeči Michaelu Gersonovi.

Při bližším zkoumání se ukazuje, že toto partnerství vůbec není náhodné. Ščaranskij se už dlouho pohybuje v týchž společenských, politických a intelektuálních kruzích jako klíčové osobnosti Bílého domu - včetně viceprezidenta Dicka Cheneyho. Zvlášť blízký je zástupci ministra obrany Paulu Wolfowitzovi, zástupci poradce pro otázky národní bezpečnosti Elliotu Abrahmsovi a dalším "neokonzervativcům", kteří byli architekty války v Iráku. "Ukázalo se, že prezident Bush a američtí neokonzervativci jsou vnímavými posluchači Ščaranského argumentů, které zcela souzní s jejich přesvědčením, že se jim podaří porazit terorismus rozšířením demokracie po celém Blízkém východě," napsal Jack Snyder v nedávném komentáři v listu The Washington Post.
Fakt, že se americký prezident veřejně ztotožňuje se Ščaranského názory, napovídá, že i přes potíže s pacifikací Iráku bude jeho zahraniční politika v tomto druhém funkčním období stejně ambiciózní - a stejně kontroverzní - jako byla v prvním. A jak stoupá napětí mezi Washingtonem a hlavními mocnostmi Blízkého východu Sýrií a Íránem, je také stále zřejmější, že neokonzervativci jako Wolfowitz budou mít na americkou zahraniční politiku i nadále obrovský vliv. "Je těžké představit si člověka, u něhož by bylo pravděpodobnější, že v nejdůležitějších kancelářích staré Evropy rozezní poplašné zvonky," napsal o Ščaranském The Economist.

Vaši knihu jsem ještě nedočetl
Když krátký listopadový rozhovor Ščaranského a Riceové skončil, prošli společně halou do Oválné pracovny, aby se zúčastnili hlavní události Izraelcovy návštěvy - schůzky s prezidentem. Podle zprávy uveřejněné v The New York Times se Bush nejprve omluvil, že Obhajobu demokracie dosud nedočetl, a řekl, že se v této knize o 303 stranách dostal na stranu 211. Poté spolu ti dva hovořili více než hodinu. "Ten rozhovor musel znít dost podivně, vezmeme-li v úvahu, že Ščaranskij má silný ruský přízvuk a Bush zase pomalou texaskou výslovnost," napsal The Economist. "Ale podle všech zpráv si rozuměli výborně."
Na první pohled ti dva opravdu tvoří podivný pár. Životní cesty, které je dovedly až k onomu památnému setkání 11. listopadu v Bílém domě, by jen stěží mohly být rozdílnější. Zatímco Bush, potomek jedné z nejbohatších rodin Ameriky, žil na přelomu 70. a 80. let svůj život bezstarostně jako jednu velkou party a o svět se vůbec nezajímal, trpěl Ščaranskij v sovětském kriminále. V srdci prezidenta, který se ve čtyřiceti letech vzdal alkoholu a objevil náboženství, však našlo odezvu Ščaranského volání po "morální čistotě" a jeho manichejské dělení světa na "svobodné společnosti" a "společnosti strachu". Podle zpráv v tisku má navíc Bush díky tomu, že se narodil do velmi privilegované vrstvy, sklon nechat na sebe silně působit životní příběhy lidí méně šťastných, kteří museli překonávat protivenství.
Ščaranskij, jehož původní křestní jméno znělo Anatolij, se narodil v roce 1948 na Ukrajině a vystudoval matematiku na Fyzikálním a technickém institutu v Moskvě. V roce 1973 požádal o vystěhovalecké vízum do Izraele, ale, jak bylo u lidí pracujících v oborech s nějakým vztahem k obraně obvyklé, jeho žádost byla "z bezpečnostních důvodů" zamítnuta. Poté se silně angažoval v Izraelem podporované kampani, jejímž cílem bylo vykonávat tlak na Sovětský svaz, aby Židům povolil emigrovat. Pracoval také pro disidentského bojovníka za lidská práva Andreje Sacharova jako překladatel do a z angličtiny. V roce 1977 sovětské úřady Ščaranského uvěznily a obvinily ho ze zrady a špionáže pro Spojené státy. Následujícího roku byl odsouzen k třinácti letům vězení. Než byl převezen do sibiřského gulagu, strávil šestnáct měsíců v nechvalně známém moskevském vězení Lefortovo, a to často v samovazbě.
Bush, o dva roky starší než Ščaranskij, pochází z rodiny, která představuje americkou obdobu aristokracie. Při studiích na Yaleově univerzitě, která dokončil v roce 1968 se sotva průměrným prospěchem, byl budoucí prezident známý hlavně svou náklonností k pivu, bourbonu a večírkům. Zvláště se proslavil tancem zvaným "aligátor" - spočíval ve válení po podlaze. Když v roce 1975 ukončil studium na Harvard Business School - kde elitě východního pobřeží vyrazil dech tím, že žvýkal tabák a nosil kovbojské boty - odstěhoval se do Texasu, začal se zabývat těžbou ropy a v roce 1978 se neúspěšně pokusil dostat do amerického Kongresu. Na počátku 80. let, kdy se jeho otec stal viceprezidentem Ronalda Reagana, byl Bush zkušeným pijákem whiskey a obchodníkem s naftou. V polovině 80. let však začaly jeho obchody upadat a stále silnější pití mu bylo čím dál víc na obtíž. Podle životopisných údajů a zpráv médií dala prý tehdy manželka Laura budoucímu prezidentovi ultimátum: "Buď Jim Beam, nebo já." (První dáma to ale popírá.)

Dvě životní proměny
V roce 1986 se však život Bushe i Ščaranského dramaticky změnil. V únoru toho roku Moskva po masivní mezinárodní kampani na Ščaranského podporu souhlasila, že ho po devíti letech v gulagu propustí na svobodu. Ščaranskij byl vyměněn na hranicích rozděleného Německa za československého špiona Karla Köchra. Izraelský velvyslanec mu okamžitě poskytl izraelský pas. Když 11. února 1986 dorazil do Izraele, byl tehdejším předsedou vlády Šimonem Perézem a dalšími vrcholnými představiteli státu přivítán jako hrdina. Záhy se stal předním členem Knessetu a postupně zastával různé vládní funkce. V roce 1995 založil Jisrael Baalja, pravicovou stranu, která se snaží reprezentovat zájmy židovských imigrantů do Izraele a má úzké vztahy ke straně Likud Ariela Šarona.
V otázce Palestinců je Ščaranskij považován za zastánce tvrdé linie a důsledně odmítá ústupky. Mírovou smlouvu uzavřenou v roce 1993 v Oslu označil za špatnou a v červenci 2000 rezignoval na funkci ministra vnitra, protože se domníval, že Ehud Barak, tehdejší izraelský předseda vlády, příliš ustupuje Jásiru Arafatovi.
V roce 2003 Ščaranskij odstoupil z funkce zástupce premiéra Ariela Šarona kvůli plánům na stažení osadníků z pásma Gazy. Zůstal však členem vlády jako ministr pro záležitosti Jeruzaléma a diaspory.

V červenci 1986, pět měsíců poté, co Kreml dovolil Ščaranskému emigrovat, nastal dramatický obrat i v životě George W. Bushe. Po náročné noci oslav svých čtyřicátých narozenin se Bush rozhodl definitivně skoncovat s alkoholem. Začal také navštěvovat kroužky studia bible - právě znovunalezené víře a náboženskému zanícení dnes přičítá zásluhu o zvrat ve svém životě. V roce 1988 sehrál rozhodující roli v úspěšné prezidentské kampani svého otce. Prodal také svou ropnou společnost a dal dohromady skupinu, která koupila baseballový tým Texas Rangers.
V roce 1994 následoval Bush svého otce do vysoké politiky: byl zvolen guvernérem Texasu a tento úřad zastával po dvě funkční období, než v roce 2000 vyhrál prezidentské volby. Když se v lednu 2001 ujímal svého úřadu, zuřilo povstání Palestinců a mírový proces byl v troskách. O osm měsíců později přišly útoky z 11. září, v jejichž důsledku se Blízký východ stal centrem pozornosti Bílého domu.

Ščaranského setkání s Bushem a Riceovou v listopadu minulého roku nebylo jeho první schůzkou s vrcholnými představiteli Bílého domu. V červnu 2002 vedl v ústraní neokonzervativního střediska jménem American Enterprise Institute v Beaver Creek v Coloradu dlouhý rozhovor s viceprezidentem Dickem Cheneym.

O několik dnů později pronesl Bush projev, v němž prohlásil, že pokud mají USA začít podporovat vznik palestinského státu, musí být Jásir Arafat nahrazen někým jiným a palestinské úřady musí provést demokratické reformy - tedy v podstatě opakoval Ščaranského názory. "Četl jsem tu řeč několikrát a skoro mi to vzalo dech," napsal Ščaranskij ve své knize. "Bylo to nádherné vyjádření všeho, co má být podle mého názoru základem mírového procesu."
Ščaranskij však neměl k překvapení důvod. Podle zpráv v médiích, které citovaly vrcholné americké představitele, vlastně Bushovu projevu poskytl "poslední rozhodující ujištění". Dnes, když je spojení mezi Bushem a Ščaranským veřejně známo, američtí konzervativci jen stěží skrývají svou spokojenost. "Jeden z velkých bojovníků za svobodu nyní ovlivňuje myšlení nejmocnějšího muže světa," napsal v prosinci jeden z nejvlivnějších neokonzervativních časopisů The Weekly Standard. "Diktátoři světa, dobře si toho všimněte."

Brian Whitmore, americký novinář

___________ na Hlavní stránku _______print_______  CO TY NA TO?   vyjádřete se v sekci FORUM ! _____